O tom, že vás láska může zastihnout bez jakýkoliv náznaků a v té nejhorší možné chvíli vědí rodiče Paoliny své. Byli to dva mladí lidé, co svodům oněch krásných pocitů nedokázali odolat, a napříč tomu, že oba byli zasnoubeni jinde, se do sebe bezhlavě zamilovali. Aférka mezi španělskou vévodkyní a portugalským vévodou se dostala až do takového stádia, že bez sebe nemohli být, a tak vymysleli plán – utečou spolu a nikdo jim ve vztahu nezabrání. Jejich plánování však naráželo stále na jisté problémy, až si konečně, i když s těžkými srdci, přiznali, že to tak nejde, a jejich cesty se přece jenom rozešly. Alessia si myslela, že jí pukne srdce, když odcházela pryč. Ten pocit se ovšem ještě rozrostl a nastal nečekaný zvrat událostí. Alessia otěhotněla. Ne s jedním, ne se dvěma, ale se třemi dětmi najednou. A tak se její situace se snoubencem vyřešila sama a ona byla najednou volná. Jakmile se konečně se snoubencem rozešla, utekla za Paolem, aby mu o dětech pověděla. Možná mohla očekávat, že jakmile se to dozví, bude si na ně dělat nárok, ale on zase mohl vědět, že ona se se svou tvrdohlavostí rozhodně svých dětí jen tak nevzdá. Čas plynul, bříško Alessii stále rostlo, až přišel den porodu. Bude to den, jež si oba dva rodiče ponesou v srdcích navždy, nejenom, protože se jim narodily dvě rozkošné dcery, ale protože jejich syn zemřel. Alessia, a jistě i Paolo, byla naprosto zdrcená, ale musela se z toho dostat co nejrychleji. Přece jenom tu byly ty dvě holčičky, co potřebovaly co nejvíce lásky. Když Paolo pozval Alessiu do svého domu, neváhala – přece si i on zasloužil poznat své dcery, i když třeba jen ze zdáli. Alessia dodnes neví, co si o tom všem myslela manželka Paola, ale chvilku tak skutečně žili. Alessia Paola stále milovala, ale držela se dál, nerozvíjela jejich vztah, protože jednak nechtěla vkročit do jedné řeky dvakrát a jednak byla i ona manželka těhotná. Za měsíc se ovšem věci změnily, protože nešlo přehlížet, jak na sebe Paolo a Alessia koukali a už vůbec nešlo ignorovat, že Paolo zkrátka dvojčata miluje otcovskou láskou. Když musel Paolo odcestovat a nechat dvě ženy doma samotné, jeho žena konečně provedla to, nad čím týdny přemýšlela. Ten plán byl docela prostý. Zinscenovat smrt je poněkud náročné, ale ve výsledku naprosto účinné. Marina byla najednou mrtvá, tedy alespoň podle slov Paolovi manželky a podplaceného doktora. Pod dalšími výhružkami byla Alessia vyhnána pryč nejen z domu, ale i ze země. A tentokrát odešla i se svou jedinou, zbylou dcerou, a už se nikdy nevrátila, aniž by se dozvěděla, že Marina byla naprosto v pořádku a sloužila jako pojistka k rizikovému těhotenství. Alessia to brala jako trest od Boha za hříchy. Její dvě děti byly mrtvé. Alessii z toho puklo srdce a upadla na dlouhou dobu do těžkých depresí. Trvalo to měsíce, ale jednou se vrátila do svého života, a především do života Paoliny. Zapřísáhla si, že další muž, kterého si najde, bude ve všech ohledech ideální a svobodný. Do dnešního dne je sama. Od té doby byla Paolina jedináčkem, který vyrůstal v naprostém blahobytu. Matka, ale i prarodiče, jí zahrnuli vším, co si tak dítě mohlo přát, ale i přes tento fakt se nikdy nestala rozmazlenou, protože na její výchově rovněž nešetřili. V jejím dětství se toho nestalo mnoho dramatického, snad jen to, že se jednou málem udusila po alergické reakci na pistácie. Jo a… také se zjistilo, že je malým hudebním virtuosem, který si v poměrně krátkém čase osvojil hned několik nástrojů. Jak rostla, zjišťovala o sobě různé věci. Třeba to, že po návštěvě farmy nedokáže sníst maso, že nesnáší ticho, že mívá křeče v lýtkách, že je náchylná na záněty uší a že violoncello je ten nejkrásnější z nástrojů. To se stalo jednoho večera, když jí babička vzala do národního divadla na koncert. Paola byla ve svém živlu, protože ta symfonie jí dohnala až k slzám a zaplnila díru, kterou v sobě tak nějak vždycky cítila. Když šla i s babičkou do zákulisí navštívit starou přítelkyni Juanu Almu Valdez, nastal ten zlom. Juana byla jedním z nejlepších hráčů na cello v celém Španělsku a mladou hudebnici pobídla, ať si to zkusí. A protože Paolina tou dobou již uměla hrát na housle, cello pro ni bylo mnohem lehčí než pro jiné. To, jak se jí ten těžký nástroj opřel o hruď a tím znásobil intenzitu a citlivost tónů, to, jak nádherně hluboký zvuk, co nadnesl všechny emoce, vytvořil… Paolina cellu propadla téměř okamžitě. Chvilku to trvalo, ale jakmile si nástroj osvojila, plně se mu poddala a občas jen zavřela oči a hodiny hrála a hrála. To došlo až k tomu, že se po získání bakalářského titulu dostala na prestižní univerzitu Real Conservatorio Superior de Música de Madrid, kde si vybrala obor pro cello, s nímž se plánuje dostat až do národního orchestru. Zde se tako seznámila Marciou, výměnou studentkou z Brazílie, naprostou hvězdou ve hře na housle. Trvalo to tři týdny, než se ty dvě seznámily, a další tři měsíce, než si Paola přiznala, že je naprosto bezhlavě zamilovaná. Nikdy předtím nad ženami nepřemýšlela, ale hned jak jí Marcia dala na večírku pusu, věděla, že to je správné. Chvíli byl jejich vztah růžový, dokud se jí neujala skupinka spolužaček, co jí daly sežrat, že miluje ženu. Volaly na ní snad všechno, co šlo. Prý znásilňovala tradiční páry, zasloužila si smrt, byla nepřirozená a nechutná… a další, další, další věci. Ale Marcia za to přece stála, ne? Téměř rok potom, co spolu chodily se Marcia musela vrátit na chvíli domů… a během toho Paolině na Instagram napsala jistá dívka, co tvrdila, že s Marciou chodí už necelé tři roky. Paolině prasklo srdce. Její láska byla pryč a zůstaly jen homofobní agresorky. Celá situace dospěla do situace, kdy jí do obědu údajně z legrace přidaly pistácie a Paolina upadla do anafylaktického šoku. Paolina všechno chtěla vzdát, ale brzy se začalo blýskat na lepší časy. Ty holky byly vyloučené a Paolina získala ochranu díky zákazu přiblížení. Marciu konfrontovala a po hodinové hádce beze slov odešla a od té doby s ní nemluvila. Být bisexuálkou alespoň nebyl problém pro rodinu. Během let se přidala i do smyčcového kvartetu se svými přáteli, který stále nabývá na popularitě díky předělávání moderní hudby na klasický způsob, a tam je zatím i spokojená. Není to ovšem jenom hudební milovník, co nemá jiný život. Jakožto vévodkyně se rozhodla podporovat hudební programy pro talentované děti ze sociálně slabších rodin, a stala se i přímou mentorkou několika dětí, co žijí v sociálně slabších rodinách. Lidé, co jí příliš neznají očekávají především sofistikovanou ženu, to ale ještě nevědí, jakých způsobem je dovede oškubat při kartách anebo to, jak nahlas si zpívá snad všechny písničky od Girli. Jinak by však Paolina doopravdy nevedla rebelský, divoký, nebezpečný či snad tragický život, to ne. Neprodělala vážnou nemoc a blízká rodina zůstala naživu. To si ovšem Paolina jenom myslela. Když se dozvěděla, že měla mít dva sourozence, vzalo jí to silným způsobem. Byla z trojčat, tak proč tu teď byla sama? Proč tu nebyl její bratr a sestra? Matka říkala, že to byl boží trest, ale tomu Paolina příliš nerozuměla, dokud jí i matka nepověděla, za jakých podmínek byla počatá. Alessia jí nikdy neřekla, kdo je jejím otcem, a Paolina za to byla asi i ráda. Přece jí neměl co nabídnout. Kdyby jen pídila trochu víc, zjistila by, že v Portugalsku žije někdo, kdo má navlas stejnou tvář. Kdyby jí tento příběh někdo vyprávěl, Paolina by jistě uznala, že je to sice hezká, nicméně nepříliš pravděpodobná historka. Kdyby jen tušila, co na ní jednou bude čekat… to je ovšem stále jedno velké tajemství, co stále čeká na odhalení.