Maeva se narodila Vévodům Evanson jako prvorozená a jediná dcera. Vyrůstala odjakživa přímo v Londýně, kde rodina měla hlavní sídlo. Bylo to obyčejné klidné dětství s láskou od obou rodičů. A do svých osmi let si toho moc nepamatuje, vzpomínky se vyjasňují kolem konci devátého roku kdy jeli na venkov k octovému bratru na Vánoce. Tehdy byla vánice a silnic dosti klouzala pamatuje si jak zarývala nehty do sedaček, protože neměla skutečně ráda dlouhé cesty a takto kluzké. Zima bylo jedno z jejich nejméně oblíbených období. Přála by si, aby toho dne jeli jen o hodinu později, kdy konečně sněžná kalamita skončí, protože pak by nemusela přijít o oba rodiče a nenarozenou sestřičku. Nepřehledná úzká silnice a uspěchaný řidič, tak málo stačilo k tomu aby se dvě auta srazila a my skončili v příkopě u lesa. Pamatuje si dost živě jaký pocit úzkosti měla, jelikož se nemohla dostat z auta ven, přední sedačka ji doslova mačkala do té její. To hrobové ticho že strany rodičů kdy křičela a prosila ať se probudí. Měla pocit, že tam byla hodiny či ne dny. I když to nejspíš byla jen hodina, kdy muž z druhého auta zavolal pomoc než ji vytáhli z auta, kde obě těla chladla a ji tohle pronásleduje do konce života. Prvních pár měsíců strávila v nemocnici, kde byla pod dohledem psychiatrů. Měsíc nebo dva ji trvalo než se rozmluvila a věnovala úsměv za úsměvem jako kdyby se nic nedělo. Po úsudku lékařů bylo jejímu strýci sděleno že se jí daří dobře a že si ji příští týden smí vzít do péče. Pokud ji něco jde už od mládí je tvářit se, že je všechno pořádku, že se jí to vlastně vůbec nedotýká. Jako kdyby v tom autě nikdy neseděla. Ale není to pravda, kdy se člověk podívá pozorněji odmítá jezdit vzadu v autě, při sněžných vanicích. Odnesla si to sebou na celý život a od toho dne vlastně netušila kým by se chtěla stát. Jelikož její milovaná maminka, která byla velice vřelou ženou ji říkala jedno. Nesejde na tom, co bude dělat, ale kým bude. Ale ani to už nevěděla. Ale léta strávené na venkově u strýce a jeho rodiny ji dost prospěla. Získala svým způsobem bratry, kteří jsou ve skutečnosti jejími bratranci. I když jsou od sebe věkově různě vždy si spolu rozuměli a ji to pomohl ose zocelit. Přeci jen žít s dvěma kluky a pak muži není snadné. Dostávala lekce, které jim pak oplácela zpět. Takže strávila pubertu s pevným zázemím, které pro svoji vzdorovitou povahu potřebovala. Ale čím starší byla a dívala se na svůj odraz v zrcadle, viděla v sobě víc svoji matku. Občas ji to lámalo srdce a pokládal si otázku až bude starší bude ji víc podobná? Jediné, co po matce nezdědila byla barva vlasů a oči. Ty měla po otci, ale divoké vlny měla po ní. Měla krásně zrzavé vlasy, které vždy jako malá obdivovala. Ona jejich dcera zdědila z obou něco o to krutější to pro ni mělo občas být. Celou základní a střední školu strávila v domácím studiu, až po dokončení oznámila, že se chce odstěhovat zpět do Londýna a studovat tam politologii. Ovšem že souhlasili, nechtěli ji v tom bránit, ale měli pochybnosti. Maeva tušila čím to je, jelikož kdy se jí zeptali proč zrovna tento obor odpověděla jen, že chce mít širší možnosti ve světě. Nic víc, nebylo to něco, co by v životě chtěla dělat. Ale nakonec se i ukázalo, že ji to do jisté míry baví, ale politik z ní nebude. A tak po dokončení školy se začala věnovat neziskovým nadacím, které pomáhaly lidem v nouzi, dětem a zvířatům. Díky tomu se mezi lidmi jako vévodkyně. A to ještě v době studia, přeci jen zděděný majetek po rodičích nebyl zrovna malý, ale věděla že ho nikdy plně nevyužije a tak malou část darovat byla maličkost. Až kolem dvacátého druhého roku svého života začínala mít pocit, že její život přestává být černobílý, že vlastně emoce, které druhým ukazuje, že je umí cítit jen sama se nějak odstřihnula od světa. Ano, své bratrance, strýce a tetu milovala jako vlastní blízkou rodinu. Ale nikdy nebyla jednoduše svá, vždy skrývala bolest co v sobě dusila. Ale tohle se jednoho dne zlomilo, kdy probrečela na lavičce noc když jeden kluk nepřišel na rande. Nebrečela kvůli němu, ne, jen když člověk začne mít čas přemýšlet co se životem došlo jí jak moc se bojí, žít dle vlastního očekávání a nelpět na minulosti. Od toho dne se řídila jedním, žít naplno ničeho nelitovat. A také se jí to dařilo dokud nepoznala Rolanda. Bývalého manžela, tehdy měla čerstvých dvacet dva a poznala ho v jednom místním baru, kde se dali do řeči. Jak se ukázalo, byl diplomat a velmi vášnivý člověk. Možná díky jejich náhle chemii a temperamentním povahám ani ne rok na to skončili u oltáře. První rok manželství byl divoká jízda pro oba, plné hádek neshod a druhý rok byl tichá voda. Roland nedokázal přijmout fakt, že kdy bude na Maevu tlačit, že mu nikdy neotevře, že nebude nikdy dělat, co si on přeje. Až po zoufalé snaze držet dva roky manželství pohromadě jí dojde, jak byli oba zbrklý a mladí. Jednoduše si nepromysleli něco, co mělo být na celý život a v té době nějak jí došlo, že by chtěla najít pocit spřízněnosti ne osamělosti. Ale nebyla druh osoby, který by někoho jen tak opustil, protože je to těžké, bohužel to k tomu dospělo samo. Jak se ukázalo její manžel si našel milenku a s tou čekal dítě, chtěl se rozvést. Tehdy pochopila, že bude lepší ho nechat jít. Její manželství tudíž skončilo v jejich dvaceti pěti letech. Ale cítila se lehčí přijde jí, že tyhle velké chyb jí pomohli k dospět. A zcela obrátit život vzhůru nohama. Rozhodla se tedy proto jet zde, jakož zahraniční host. Více pochopit sebe samu a najít možná nějakou cestu do svého srdce a nebát se otevřít.