Lysandra už od malička věděla, co ji činí šťastnou. Už jako malá holčička zbožňovala hezké šaty a chvíle, kdy se mohla hezky upravit. Často trávila hodiny před zrcadlem, obklopená mašličkami, šperky a mamčinými šaty, které byly pro ni tehdy příliš velké. Když se usmívala na svůj odraz, viděla sama sebe jako princeznu, která září před celým světem. Tato záliba v kráse a eleganci přerostla postupně v sen stát se modelkou. Představa, že bude kráčet po molu, oblečená v nádherných šatech a bude inspirovat ostatní, ji naplňovala už od dětství. Její sen se splnil, když jí bylo pouhých 12 let. Lysandra byla ve správnou chvíli na správném místě a její nevinná krása zaujala jednoho fotografa, který ji doporučil místní modelingové agentuře. Brzy na to podepsala svou první smlouvu a její život nabral zcela nový směr. Stala se součástí světa, o kterém snila, ale který si nikdy nedokázala plně představit. První roky její kariéry byly plné nadšení. Už jako mladá modelka zaznamenala úspěchy a objevila se v několika módních magazínech i na menších přehlídkách. Rychle se učila, jak funguje svět módy a postupně se stala známou tváří. Přestože byla stále velmi mladá, dokázala skloubit své povinnosti modelky se studiem, což svědčilo o její píli a odhodlání. Lysandra vždy chtěla být víc než jen krásná tvář. S přibývajícími roky se však její pohled na tento svět začal měnit. Co bylo zpočátku její vášní, se postupně stalo zdrojem frustrace. Neustálé diktování, jak má vypadat, co má nosit a co má jíst, ji začalo dusit. Každý gram na jejím těle byl pod drobnohledem, každý její krok posuzován. Svět módy, který dříve vnímala jako kreativní a inspirující, se proměnil v nekompromisní prostředí plné kritiky a umělých standardů krásy. Během svých modelingových let Lysandra zažila nejen lesk reflektorů, ale i temnou stránku tohoto světa. Když jí bylo 17 let, měla za sebou několik úspěšných přehlídek a focení a začínala být považována za vycházející hvězdu. Dostala nabídku na přehlídku, která měla být vrcholem její dosavadní kariéry, měla předvést kolekci prestižního návrháře na jedné z největších módních akcí sezóny. Byla nadšená a cítila, že se konečně dostává na vrchol, o kterém vždy snila. Přípravy však nebyly tak kouzelné, jak si představovala. Při zkoušce oblečení se návrháři a stylisté bez obalu vyjadřovali o jejím těle. Jedna poznámka obzvlášť bodla jako dýka: „Ta linie v bocích je moc široká, budeš vypadat jako selka. Do přehlídky s tím něco udělej.“ Tato slova jí zněla v hlavě celé týdny. Pod tlakem agentury a návrhářů začala omezovat jídlo a trávila hodiny v posilovně, přestože byla už tehdy velmi štíhlá. Mezitím se její konkurentka začala chovat stále více provokativně. S každým novým dnem, kdy Lysandra byla pod tlakem, její kolegyně ji neustále provokovala, jako by si užívala její nepohody. „Nevím, jestli na tu přehlídku vůbec budeš, vypadáš nějak… unaveně,“ říkala s úšklebkem, když je obě připravovali na focení. „Možná by ti pomohlo, kdybys šla na nějakou tu dietu, viď? Ale asi bys měla začít rychle, nebo tě už brzy nahradí.“ Lysandra se snažila ignorovat její narážky, ale začínala cítit, že to není jen o ní samotné. Tato soutěž, tento svět, ji stále víc pohlcoval. A čím víc se jí snažila vyhýbat tomu, aby její konkurentka zvítězila, tím víc se propadala do vlastní pasti. I když se to zvenčí zdálo jako perfektní svět plný slávy, Lysandra se začala cítit jako vězeň a to nejen ve světě módy, ale i ve své vlastní kůži. Ačkoli měla všechny tyto problémy, její rodina to všechno viděla jen jako „součást práce“. „Vždyť je to součást tvé kariéry,“ říkala jí matka, když jí s obavami volala. „Vždycky jsi chtěla být modelkou. To je normální, že tě tlačí k tomu, abys vypadala dobře. Neboj se, všechno to zvládneš.“ Její otec zase radil: „Pokud tě to opravdu trápí, zkus se na chvíli stáhnout. Ale určitě bys neměla přijít o příležitost. Ne každému se naskytne taková šance.“ Ale Lysandra věděla, že to není jen o tom, co její rodiče považují za „normální“. Čím víc se odhodlávala tvrdit, že je v pořádku, tím víc se její vnitřní pocity vzdalovaly od skutečné pravdy. Čím více ji rodina a kolegové přesvědčovali, že to zvládne, tím víc začínala cítit, že to už nezvládne ona. Nakonec, její matka byla první, kdo si všiml, že je něco opravdu špatně. Po několika týdnech takového intenzivního režimu se začala cítit stále slabší. Její tělo začalo protestovat, ale přesto se ještě snažila přesvědčit sama sebe, že to zvládne. Když ji však její matka poprvé zavolala, aby se ujistila, že je v pořádku, odpověděla jí: „Bude to v pořádku, mami. Jen jsem unavená, to nic není.“ „Lysandro,“ její matka zněla znepokojeně, „je tohle opravdu v pořádku? Jsi opravdu v pohodě?“ „Všechno je v pořádku. Jen musím zhubnout ještě pár kil, aby mě vzali na přehlídku,“ odpověděla jí Lysandra s úsměvem, i když věděla, že její slova nejsou pravda. Po nekonečných zkouškách a náročném focení zkolabovala přímo na place. Fotograf a ostatní modelky se rozprchli, zatímco kolem ní pobíhali stylisté, snažící se ji přivést k vědomí. Lysandra byla okamžitě převezena do nemocnice, kde jí lékaři sdělili, že je na pokraji vyčerpání a její tělo začíná selhávat kvůli nedostatku živin. Přestože se snažila ostatní přesvědčit, že je jí dobře, uvnitř cítila, že dál už takhle nemůže. Po tomto incidentu se ukázalo, kdo ji skutečně podporuje a kdo ji vidí jen jako prostředek k zisku. Její agentura se starala hlavně o to, zda zvládne přehlídku a návrhář bez váhání řekl, že pokud „nebude schopná se dát dohromady“, nahradí ji jinou dívkou. Tento zážitek byl pro ní nakonec zlomový. Uvědomila si, že už nechce být součástí průmyslu, který ji nutí obětovat své zdraví a důstojnost pro dokonalý vzhled. Přestože dokončila přehlídku, která se stala jednou z jejích posledních, její pohled na svět módy se navždy změnil. Začala vnímat, jak nekompromisní a toxické toto prostředí může být, a rozhodla se, že si najde vlastní cestu, cestu, kde bude mít kontrolu nad tím, kdo je a co tvoří. V 19 letech se Lysandra rozhodla, že už nechce být pouhým „věšákem“ na šaty. Chtěla tvořit. Věděla, že nechce módní průmysl úplně opustit, ale toužila po větší svobodě a autenticitě. Založila si vlastní značku a začala navrhovat oblečení. Překvapilo ji, jak moc ji tato práce baví a dokonce i naplňuje. Poprvé cítila, že může být sama sebou, aniž by ji někdo soudil za to, jak vypadá. Její návrhy byly zprvu jednoduché, ale odrážely její jedinečný vkus, eleganci kombinovanou s praktičností. Brzy si získala klientelu, která oceňovala nejen její styl, ale i její příběh. Lysandra se snažila tvořit oblečení, které nebude ženy tlačit do neosobních standardů, ale naopak podpoří jejich sebevědomí a individualitu. Ačkoli její cesta nebyla snadná, dokázala si ve světě módy najít vlastní místo, kde mohla svobodně tvořit a zůstat věrná sama sobě. Po několika letech strávených ve světě módy, kdy Lysandra čelila neustálému tlaku a vyčerpání, začala toužit po něčem víc. Své dny trávila ve studiu návrhů, ale stále cítila, že jí něco chybí. Svět módy jí už tolik neuspokojoval a stále víc přemýšlela o tom, co by bylo, kdyby se její život vydal jiným směrem. Když jednoho dne narazila na zprávu o Selekci, něčem, co jí připadalo tak vzdálené a jiného, okamžitě ji to zaujalo. Byla to šance na nový začátek, na život, který by mohl být naprosto odlišný od všeho, co dosud znala.