Mohla být příští Nizozemskou královnou, stačilo se narodit o tři roky dřív. Místo toho poctila svět svojí přítomností 1. listopadu, necelé tři roky po tom, co se narodil její bratr Noah. Rozkošná blondýnka, s pronikavě modrýma očima a až přemírou energie, jako by byla daleším dokonalým dílkem jeji ch rodinní skládačky. V Lennon už od malička dřímala vášeň a nadšení pro vše, co dělala, a když k se k tomu přičte neutuchající životní energie, nejeden člověk v její přítomnosti by potřeboval tři páry rukou, nebo minimálně kolečkové brusle, aby jí stačil, a to byla sotva batole. Jednu chvíli se jejím poznávacím znamením, mimo širokého úsměvu a pronikavě modrých očí, staly neustále modřiny a oděrky, jelikož na jednom místě dlouho neposeděla. S postupem času však nejen získala jistotu v tom, co dělá, ale hlavně vyrostla a zmoudřela, nebo se tak minimálně snažila vždycky tvářit. Přesto však velice dobře pochopila svoji roli v královské rodině i fakt, jak důležité je věnovat se věcem, které jsou s tím neodnímatelně spojeny. Už jako dítě měla Lennon spoustu povinností, stejně jako Noah, který jich měl ještě o něco víc, a o dva roky mladší sestra Matilda. Musela se učit mnoha věcem, které nesouvisely jen s jejím vzděláním, ale i s tím, jak být dámou a vhodnou princeznou pro své království, které měla reprezentovat. A ona to milovala. Svým vlastnmím, možná až zvráceným, způsobem to milovala a všechna ta disciplína se pro ni stala jakýmsi kultem jakosti. Od malička byla učena tomu, jak být princeznou, sestrou budoucího krále a vždy se snažila těmto standardům, které si pro ni stanovili, přizpůsobit a dostát závazkům s nimiž se narodila. I když bylo Lennonino dětství naplněno luxusem a privilegii, nebyla to pro ni samozřejmost – nemohla být. Její rodiče byli neuvěřitelně milující a snažili se v ní, stejně jako v jejích sourozencích, podporovat laskavost, soucit a odvahu, ale přesto dbali na pravidla a výchovu vhodnou pro princeznu. Její úloha sice nebyla tak náročná, jako úloha jejího staršího bratra, přesto však nebyla zanedbatelná. Noah byl budoucím králem a Lennon si moc dobře uvědomovala, že bude vždy vyrůstat v jeho stínu, přesto k němu vzhlížela, respektovala jej a především, ho milovala. I přesto, že si občas říkala, jaké by to mohlo být, kdyby se narodila první, nebo jestli by nebyla lepší královna než on král, nikdy mu jeho postavení nezáviděla. Naopak, byla připravena být pro něj podporou, stejně jako pro Matildu. Ale přesto všechno v ní klíčilo zrnko pochybností a ona se za to vlastně nesnášela. I tak si za svůj život našela něco v čem byla vážně dobrá. Něco, v čem vynikala. Něco, v čem byla svou vlastní královnou. Od malička byla totiž velice aktivní a chtěla se podílet na všem, co se dělo kolem ní. Chtěla být nezávislá a plnit si své sny. Její rodiče jí dávali možnosti zkoumat různé zájmy, ale vždy s důrazem na přiměřenost a respektování královských povinností. Nebylo divu, že si vždy připadala tak nějk svázaná. Nakonec se však rozhodla přetavit to, co pro ni bylo nejpřirozenější, v něco, co nebude jen její, ale zároveň v něco, co může lidem pomáhat. Proto začala studovat obor zaměřený na sport a jeho management. Podle rodičů by pro ni bylo hodnější něco diplomatičetějšího, něco více politického, ale ona si dokázala postavit hlavu a prosadit si svoji. Nechtěla být jen něčí politický stín a tohle bylo přesně to, co potřebovala. Už v počátcích studia se začala aktivně zapojovat do charitativní práce. S podporou rodiny a okolí otevřela několik sportovních center, pořádala sportovní akce a podporovala děti a mládež ze všech vrstev a poměrů v aktivním životě. Chtěla v nich podněcovat ten zápal a radost, který zažívala ona sama. Její práce jí přinesla mnoho uspokojení a dodala jí pocit důležitosti, díky tomu, že dokáže lidem pomáhat a spojovat jejich osudy, což pro ni bylo důležité a nesmírně naplňující. Tak moc se ponořila do svého vlastního života, že téměř zapomněla na životy těch nejbližších, které v něm měla. Noah byl vždycky někde na blízku, zatímco Matilda byla jako vítr řítící se světem. Věčně někde a zároveň nikde. Jenže potom přišla rána, která jejich životy a rodinnými základy otřásla hluboce a možná i nenávratně. S faktem, že jejich otec trpí rakovinou se každý vyrovnával po svém. Místo toho, aby se spojili a byli tu jeden pro deuhého, se začali vzdalovat. Matilda se rozlétla do světa, zatímco Noah propadal tomu nejhoršímu, alkoholu a drogám. A nikdo mu nedokázal pomoct, protože nechtěl, nestál o to. A tak měla Lennon pocit, že nepřichází jen o otce, ale že přichází o každého jednoho nejblišího člověka. Otec byl nemocný, matka se o něj starala a snažila se držet věci v zemi v jisté rovnováze, Noah si dláždil cestu do pekla a Matilda utekla do světa, aby tomu všemu nemusela čelit. A tak tu Lennon zůstala sama. Snažila se ze všech svých sil být naprosto perfektní, dokonalá a pořád hýřit tou energií, kterou prý lidé kolem ní tolik milovali, i když cítila, že už jí téměř žádná nezůstala. Jenže věci se měnily, láska je měnila, nebo si to miniálně ze zoufalosti myslela. Elias. Elias Stöeren. Dobrovolník v jednom ze sportovních center. Byl charismatický, šarmantní, zábavný a měl stejné zájmy jako Lennon, kterou naprosto odzbrojil nejen tím, s jakým nadšením a vervou se do všeho pouštěl, ale především pochopením, které pro ni měl. Když byla s ním, připadala si kompletní, jako by mohla čelit všemu, co jí život postavil do cesty. Jako by s ním mohla být zasou tou Lennon, kterou bývala dřív, než se všechno pokazilo. Trávili spolu hodně času a ona slepě uvěřila pohádce, kterou jí maloval. Jak hořkéa bolestné pro ni bylo zjištění, že toužil jen po tom se zviditelnit, dostat se blíže ke královskému dvoru a moci a neštítil se jít téměř přes mrtvoly. Jako mrtvola, tak si připadala sama Lennon, po tom, co ji fyzicky napadl a pokusil se ji znásilnit, když se s ním po tom hořkém zjištění chtěla rozejít. Nebýt jednoho ze strážců, pravděpodobně by své dílo dokonal. Kromě toho strážce a Eliase, který o tom jistě nikomu nepoví, to nikomu neřekla. Od té doby jsou pro ni vztahy něčím, čemu se hluboce vyhýbá. Jenže to by otec nesměl přijít s oznámením o tom, že ji a Matildu přihlásil do Selekce. Proti jeho důvodům neměla dost pádných argumentů, stejně jako její sourozenci. A přesto, že se jí představa, že by měla usilovat o pžízeň nějakého muže příčila, možná doufala, že tenhle otcův plán zase spojí cesty sourozenců Van der Bergových v jednu.