Hyacinth se narodila do klidné milující rodiny, jakožto nejmladší z šesti dětí. Dostávalo se jí hodně pozornosti jak od rodičů, tak od bratrů. Mít pět bratrů se zdálo jako horor, ale naštěští nebyl. Ochraňovali jí už odmalička a měli o ní starost, jenom co chvíli nebyla u nich. Ona je měla ráda stejně, jako oni ji. Už odmalička měla velkou fantazii, místo toho, aby si hrála s normálními hračkami, stačil jí klacek a její vlastní hlava, hned měla hodiny a hodiny zábavy. Když nadešel čas jít do školy, spousty lidí se bálo jí jenom zkřivit vlásek, protože její bratři jí bránili celý její život. Už odmalička se ukázala její stydlivá stránka a bála se mluvení na veřejnosti. Jednou při hodině nechtěla před tabulí zazpívat písničku, kvůli její stydlivosti a zapletla se do sporu s učitelkou. Její rodiče si to s učitelkou tedy jeli hned onen den vyřídit. Od té doby se jí klidila z cesty. Raději. Přestože byla tichá, učila se skvěle a nikdo nepochyboval o tom, že by byla inteligentní. Při hodinách měla hned vypracovanou práci a později si celou hodinu psala texty do sešitů. Rodiče uvažovali již dříve o výuce doma, ale Hyacinth jim řekla, že nechce být úplně odloučená od okolního světa. Ostatní si její vážně pro psaní všimli a proto jí začali věnovat pozornost. Zjistili, že má v psaní velký potenciál. Také v téhle době začala louskat jednu knihu za druhou, mezitím co si ostatní děti chodily hrát ven. Ona o to nestála, raději si zalezla do kouta, kde měla sedací pytel s knihou a nechala se unášet pryč do světa příběhů. Jejími nejlepšími přáteli byli její bratři, kteří s ní často hráli deskové hry a hrdinové z jejích oblíbených knih. Hyacinth pomalu rostla a začala se měnit v pořádně náladového náctiletého človíčka. Zatímco ostatní dívky si začaly hledat svoje první lásky, ona seděla venku pod stromem s knihou a čajem. Všichni jí měli za podivínku, ale neměli se na to mít proti ní jedninou narážku. Měli strach o svoje zdraví. Její bratři i rodiče si o ní dělali starosti. Vždyť to přeci nejde, takhle si nikdy nikoho nenajde Na akcích se většinou někam schovala a nikdo o ní nevěděl. A proto jí začali dohazovat všemožné známosti, ona však o ně nejevlia zájem, ačkoliv byly sebevětší. Sice jí přinesli květiny, ale nevěděli, že podle řeči květin znamenají smutek. Ano, sice říkali, že čtou, ale nedokázali jí ani říct, jaká je jejich oblíbená kniha. Připadali jí falešní a nikdy si nikoho z nich neoblíbila. Každé rande končilo buď brzkým odchodem Hyacinth a nebo hádkou ze strany chlapce. Proto se to její rodina rozhodla vzdát. Hyacinth rostla, počet přečtených knih a napsaních děl s ní, dodělala si všemožné kurzy psaní a všemožná nakladatelství začala mít zájem o její knihy. Její rodina myslela, že tím, jak se začne Hyacinth proslavovat, někoho si najde. Ale ono nic. Kvůli vztahům Německa s Illeou se jí rozhodli přihlásit do selekce. Doufali, že to zlepší jak reputaci ze strany Illey, tak si zde možná najde Hyacinth nějakou lásku. Ona nechtěla, ale musela a tak jen doufala, že nebude vybrána.