Byl to chladný jarní den, kdy první sluneční paprsky pronikaly do nemocničního pokoje, když se Carmel narodila. Šestnáctého března před dvaadvaceti, skoro třiadvaceti lety v menším městě na jihu Midsonu. Jedné z větších provincií Illee. Už jako dítě byla zvláštní kombinací klidné introspekce a zvědavého zkoumání světa. Její rodiče Nathalie a Laurent jí dali do vínku nejen lásku k poznání a smysl pro rodinu, ale i krásné jméno. Její rodiče si pro ni vybrali jméno s významem – Carmel znamená "zahrada" a Ruhamah "milosrdenství". Nathalie, průvodkyně v Midsonském muzeu, v ní probudila zvědavost a zájem o příběhy. Laurent, historik zaměřující se na středověk, jí už od malička vyprávěl o fascinujících událostech a lidech, kteří utvářeli svět. Byla vždy klidným dítětem už od začátku. Dítětem, které většinou vydrželo dlouho tiše pozorovat svět kolem sebe, místo aby plakalo nebo vyžadovalo neustálou pozornost. Nathalie a Laurent v ní od prvních dnů viděli odraz obou svých povah – matčina laskavá jemnost a otcova neústupná vůle se v ní proplétaly jako dvě strany jedné mince. Carmel měla šťastné dětství plné teplých letních večerů strávených na zahradě, kde s otcem hrála různé slovní hry nebo zkoušela napodobit ilustrace z dětských historických knih. Už tehdy v ní rostla touha porozumět nejen minulosti, ale i lidem kolem ní. Ve svých pěti letech dostala sestru Céline. Carmel, tehdy ještě dítě, přijala svou novou roli starší sestry se směsicí zvědavosti a nejistoty. Brzy však zjistila, že ji péče o mladšího sourozence těší. O tři roky později se narodila další sestra, Coco. Carmel se stala malou ochránkyní obou dívek. Byla to ona, kdo jim později četl pohádky a kdo je utěšoval, když se hádaly nebo bály tmy. Rodinné pouto, které se v těchto letech vytvářelo, zůstalo neotřesitelné i v dospělosti. Když jí bylo šest let, rodina se přestěhovala do většího města. A to přímo do Haustonu. Hlavního mětsa Midsonu. Hlavně aby její maminka měla blíž do práce a celkově aby pro sebe její rodiče získali lepší pracovní příležitosti. Tato změna byla pro Carmel výzvou, ale zároveň ji otevřela novým zkušenostem. Nový dům Carmel byl plný vůní a zvuků staré stavby na předměstí, kde její rodina bydlela. Dům s vysokými stropy, vrzajícími podlahami a velkou knihovnou se stal jejím prvním světem, kde mohla volně objevovat. Už od raného věku trávila hodiny nad knihami, které jí četl otec. Byl to právě Laurent, kdo jí poprvé přiblížil příběhy z historie – příběhy o odvážných ženách, prokletých králích a osudových událostech, které formovaly svět. Carmel nasávala každé slovo a brzy se naučila sama číst, což její objevování světa jen urychlilo. Ve škole byla vždy tichá a pilná. Spolužáci ji často považovali za "tu chytrou holku", ale Carmel si nikdy nepřipadala nijak výjimečná. Spíše, než pozornost se snažila najít si pevné místo ve světě, který byl někdy až příliš hlasitý a chaotický. Jedna z jejích učitelek, dějepisářka – učící nečekaně její oblíbený předmět, paní Rousseauová, v ní probudila ještě hlubší zájem o historii. Možná že i tato žena ve středním věku (v té době) je právě důvodem proč je Carmel teď tam kde je. V dospívání Carmel prožila několik významných momentů, které ji formovaly. Školní léta pro Carmel celkově znamenala první kontakt s větším světem. Byla zvídavá, ale spíš tichá, často ponořená do svých myšlenek. Učitelé ji měli rádi pro její pečlivost a inteligenci, i když si občas posteskl, že by mohla být aktivnější ve třídě. Carmel si však držela odstup – ne snad proto, že by ostatní děti neměla ráda, ale protože jí dělalo problém navázat povrchní přátelství. Přesto se jí podařilo najít několik dobrých kamarádek, se kterými sdílela lásku k literatuře a umění. Na střední škole se Carmel začala více zajímat o historii, především právě o období Tudorovců. Objevila fascinující příběhy o moci, lásce a zradě, které ji uchvátily svou složitostí. Právě v této době se rozhodla, že se chce věnovat studiu historie. Měla ale i jiné zájmy – poezii, literaturu a kreslení. Tyto aktivity jí pomáhaly vyjádřit emoce, které často skrývala před okolním světem. Někdy si přála být otevřenější, ale zároveň si uvědomovala, že její citlivost je i její silou. Jednou z klíčových zkušeností byla školní výměna ve Velké Británii, kterou absolvovala ve svých šestnácti letech. Měla možnost navštívit Londýn, Stratford-upon-Avon a dokonce i Hampton Court. Stála v síních, kde kdysi chodili Tudorovci, a pocítila zvláštní propojení s minulostí. Bylo to, jako by se jí na chvíli otevřely dveře do jiného světa. Po návratu z výměny začala psát svůj první delší příběh inspirovaný tím, co viděla a prožila. Když jí bylo devatenáct, její rodina pro ni k narozeninám adoptovala sibiřskou kočku Anne. Pokud už Carmel znáte tak nečekaně ji pojmenovala podle Anny Boleynové. Toto přírodní plemeno je mohutné, krásné a odolné – ji vždy připadalo že symbolizuje Annu jako silnou ženu, která čelila nepřízni osudu. Carmel se s kočkou okamžitě sblížila, a Anne se stala nejen mazlíčkem, ale i jejím společníkem na dlouhé večery plné učení a čtení. Kočka, která si s nikým jiným moc nerozuměla, vždy našla cestu k Carmelinu klínu, kde spokojeně přivírala oči. Bylo to období, kdy si Carmel uvědomila, že některé vztahy se budují tiše, bez zbytečných slov. Když se blížilo období maturit, Carmel čelila těžké volbě – rozhodnout se, kam budou směřovat její kroky dál. Bylo to období plné stresu, ale zároveň naděje. Nakonec se rozhodla pro studium historie na univerzitě, která nabízela specializaci na britské dějiny. Přijetí bylo splněným snem, ale také začátkem nového života daleko od domova. Přesun do univerzitního města byl zpočátku náročný. Carmel musela zvládnout nejen akademický tlak, ale i to, že byla poprvé opravdu sama. Naštěstí našla útočiště v malé kavárně poblíž univerzity, kde si brzy našla brigádu. Práce v kavárně jí umožnila navazovat kontakt s lidmi a zároveň se naučit nové dovednosti. Milovala vůni kávy a ruch, který tam panoval, a i když se občas cítila unavená, byla vděčná za to, že si může přivydělat a zároveň nasávat atmosféru města. Studium historie bylo pro Carmel nejen náročné, ale také nesmírně obohacující. Milovala přednášky o politických intrikách a kulturních změnách, které formovaly svět. Nejvíce ji však bavila práce v univerzitní knihovně, kde mohla trávit hodiny studováním starých textů. Knihovna se pro ni stala druhým domovem – místem, kde mohla být sama sebou, obklopena tichem a příběhy minulosti. Carmel si také vytvořila blízký okruh přátel, se kterými sdílela nejen akademické zájmy, ale i radost z obyčejných věcí – společných večeří, herních večerů nebo výletů do přírody. Přesto si často nacházela čas jen pro sebe, aby mohla skicovat, číst nebo péct. Pečení pro ni bylo formou meditace – proces, který ji uklidňoval a přinášel radost nejen jí, ale i těm, kterým své výtvory dávala ochutnat. Dalším z jejích největších zážitků byla pro Carmel cesta do Anglie na konferenci o Tudorovcích. Byla to její první akademická akce, kde mohla představit svůj výzkum a naslouchat ostatním. Měla možnost setkat se s lidmi, kteří sdíleli její nadšení pro historii, a získala nové kontakty i inspiraci. Tento zážitek jí dodal sebevědomí a utvrdil ji v tom, že je na správné cestě. V osobním životě Carmel zažila i několik zklamání. Jedním z nich byl vztah, který skončil dříve, než začal. Byla to zkušenost, která ji naučila, že i bolest může být cennou lekcí. Uvědomila si, že je v pořádku si dát čas, než se někomu otevře, a že některé věci nelze uspěchat. Možná právě proto v ní vyrostla taková nedůvěra. Ostrý kontrast k její mladistvé děvčenské naivnosti. Nyní, ve svých dvaadvaceti letech, Carmel pokračuje ve studiu, práci a objevování světa kolem sebe. Její minulost ji formovala do podoby mladé ženy, která je stejně tak silná jako citlivá. Její příběh není o dramatických zvratech, ale o postupném budování vlastní cesty – o hledání rovnováhy mezi tím, co chce, a tím, co potřebuje, a o lásce ke světu, který je plný příběhů, čekajících na své vyprávění.