Ještě dávno před narozením Any, žil její prapra-dědeček, který byl voják. Pro královskou rodinu by byl schopen životem zaplatit a jeho loajalita a odhodlání dost ostatních obdivovalo. I přes několik úmrtí, které se kolem něj děli dokázal zůstat pozitivní a sloužit tak jako by se mělo. V té době si na něj začal král dávat větší pozor a to ne ve zlém. Jednou, když táhli byli napadeni a král byl v té době ve vážném ohrožení. Dalo by se říct i v ohrožení života. Dědeček od Any dlouho neváhal a jeho Veličenstvu se vydal na pomoc. A i když to bylo pro něj velmi riskantní a na místě málem vykrvácel podařilo se mu krále zachránit a ostatní zachránili život jemu. Za tuto rychlou reakci a zachránu mu byl král nadevše vděčný a tak se stalo, že se rozhodl mu věnovat jeden z nejvyšších šlechtických titulů - vévoda. Pro všechny to bylo velkým zaražením, ale zároveň to byl docela dobrý důvod k oslavám. A od té doby se po linii tento titul táhne. A pak o několik let později světlo světa uviděla malá, krásná a především půvabná dívenka, ke které se tento šlechtičný titul dostal taky. Její rodiče jí pojmenovali Anastasia Eleni.  Už od mala si zvykla na to, že jí většina lidí oslovovalo spíše Ano, než Anastasio, jelikož to bylo kratší a pro některé i lépe zapamatovatelné. Už jako malé dítko žila trochu odlišným stylem, než jiné děti. Prakticky měla skoro všechno na co si ukázala. Také díky svému otci hodně cestovala a některé země se jí vážně líbili. Obdivovala kultury těch nejrůznějších zemí. Vlastně od té doby se cestování stalo jakousi její zálibou, která jako jedna z mála věcí vydržela. Pak přišlo docela důležité rozhodování týkající se jejích dalších minimálně devět let. Přemýšleli jestli jí mají dávat na obyčejnou školu a nebo ne. Trochu se toho báli, kvůli jejímu titulu, který už jako takhle malá měla. Báli se dětské závisti a tvrdohlavosti, která někdy byla to nejhorší co může být. Po docela dlouhém rozhodování se rozhodli učit Anu soukromě. A že to byli oni mohli si dovolit i velmi dobré učitele. Dost lidí jejich rozhodnutí tolerovalo a chápalo, ale našli se i takový, kteří si stali za tím, že malé Aně takhle vezmou velkou část života. Ale nechtěli a ani nebrali si tyto slova k srdci. Neměli proč. Jak Ana rostla lidé jí začali více a více obdivovat. Šlo vidět, že se dokáže vyznat v módě a z obyčejného dětského oblečení dokázala vykouzlit outfit tak aby vypadala jako malá bohyně. Teda tak to lidé popisovali. A pak přišla jedna z největších bolestí.  Vypadalo to, že by Ana mohla mít malého brášku. Všechno vypadalo růžově a Ana byla čím dál více natěšená, jelikož porod jejího malého brášky byl čím dál více. Ale čím dál více se blížil tím více byla její maminka smutnější. "Maminko, proč jsi smutná? Vždyť budu mít brášku!" říkala jí každý den a pokaždé jí věnovala objetí. Ale její matce to moc nepomáhalo. A pak... V den porodu se dostali do porodnice. Ale už od začátku byli ty nejrůznější komplikace. Malé děťátko bylo větší, než by mělo být a matka od Any začínala krvácet. Museli rychle zasáhnout, protože jinak by jí to mohlo stát smrt... Když se natěšená Ana za svou matkou vydala do nemocnice těšila se až svého brášku uvidí. Ale tam se jí nedostalo nic jiného než smutek, brek a zklamání. Její malý bráška umřel... Pro všechny to bylo těžší na zpracování, ale... Museli se naučit žít i s tím. Ana byla díky bohu zdravá dívka, která byla chytrá, milá a měla své cíle. Dny šli dál a dál a malá Ana vyrostla v usměvavou dívku, o které její rodiče říkali, že vystačí za dva kluky. Bylo to myšleno z legrace, ale něco pravdy na tom možná doopravdy bylo. A Ana se začala více ukazovat na veřejnosti. Předtím to bylo víceméně s rodiči, ale jako teenager si chcete udělat vlastně svou vizáž. A pak se dostala do další nemilé situace. Bylo chvilku po tom co oslavila své čtrnácté narozeniny a ona se stala jednou z obětí znásilnění. Nikomu o tom ze začátku nechtěla říkat, jelikož z toho byla dost špatná, ale žila v tom, že se z toho dostane. V tom momentě udělala chybu a bylo to pro ní později horší. Potřebovala si najít svého soukromého psychologa a všechno mu po částech řekla. Po několika schůzkách s ním, kdy byla mimo lidi se už cítila lépe a zase mezi ně šla. Ale to jí nepomohlo, jelikož se jí začali vyptávat co jí bylo, proč jí bylo a tak dále a to na ní byl moc velký tlak. Zase se stáhla do ústraní, kde zůstala možná půl roku. Když se už vážně cítila dobře, ke všemu se vyjádřila a dostalo se jí pochopení. Byla za to ráda a dostala další naději a byla ráda. A dále žila docela poklidně. Na křivdy, které se jí staly v dětství se snažila zapomenou a i když si odnesla trauma, respektive nyktofobii, snažila se žít dobře. Omezovalo jí to v tom, že všude u sebe musela mít nějaké světlo, protože v prosté tmě bez jediného světla a nebo v blízkosti slabého světla kde v okolí nic nebylo mohla hodně lehce zpanikařit. A tak se snažila takové místa nevyhledávat. Ale i přesto omezení, u kterého mohla zpanikařit i díky snu, se snažila žít jako obyčejná. Nebyla nijak zvláštní. Byla člověk jako každý jiný, měla sny, měla cíle. Když dosáhla plnoletosti rozhodla se, že chce skrze svůj titul pomáhat lidem a zvířatům bez domova. Samozřejmě každý zdraví člověk ví, že si je nemůžete nastěhovat k sobě domů a tak začala tvořit charity. Byla kreativní a její nápady lidi vážně zaujali a měli dost velký úspěch a pořád mají. A pak na ní vyskočila redakce z Illey. Docela jí zaujala a tak se pustila do čtení. Dozvěděla se, že korunní princ z hlavního města Angeles chystá Selekci. Ten nápad jí vážně zaujal a mohla to být možnost jak cestovat! V Illey ještě nebyla a hrozně jí zajímala. Po nějaké chvíli debatování s rodiči se dostali k bodu, že se může zkusit přihlásit. Tušila, že se nemusí dostat, ale nějak jí to neodrazovalo. Chtěla se tam vážně moc podívat, takže tohle bylo docela dobrá záminka k tomu tam jet. A tak teď může jenom čekat na vylosování...