top of page

Ruby Meave Adams

Status: Písničkářka, zpěvačka
Kasta: Druhá

Provincie: Waverly
 

Věk: 21 let

Datum narození: 8.5.

Výška: 160 cm

Váha: 49 kg

Barva vlasů: Havraní černá

Barva očí: Hnědá​


Vzdělání: Středoškolské

Oblíbená barva: Neonově zelená, černá

Stav: Svobodná
Děti: Žádné

Rodina: Táta Ryker (52), strejdové Eddie (50), Steve (49), Marvin (56), Blaze (54), Ellen (46)

Face Claim: Maggie Lindemann

Zájmy

Vlastnosti

"People think they know me, but damn they don't."

Rubbie.jpg

Charakter

Minulost

Ruby Adams. Jméno, které na hudební scéně něco znamená a které zná nejeden milovník rockové hudby. Ti starší ji znají jen jako dceru slavného basisty, dřívějšího lamače dívčích srdcí ze světoznámé kapely Saint Suicides, Rykera Adamse. Ti mladší už by si její jméno mohli vybavit ze svých streamovacích, hudebních aplikací jako dívku obsazující rockové žebříčky a skladatelku cizích i vlastních písní. A její hardcore fans? Ti její jméno nikdy nezapomenou, jelikož ho pokaždé křičí na jejích nevšedních a exkluzivních koncertech, které se konají jen pro omezený počet lidí, v menších barech po celém New Yorku a oznamují se jen pár hodin dopředu. A jak přesně by vám ji tito lidé popsali? Jako černovlasou dívku, která se doslova narodila pro to, aby byla rockovou hvězdou a pokračovala tak v rodinné tradici, kterou započal její táta. Na pódiu vždy divoce tančí, vtipkuje, baví se se svými fanoušky, všude hází úsměvy, je plná energie a až hystericky vtipná. A přitom, kdyby ji skutečně znali, věděli by, že ta pravá Ruby taková vůbec není. Ano, hudbou doslova žije a je to poznat na každé písni, slyšet v každém textu a vidět na každém jejím koncertu, kde do svého zpěvu dává absolutní vše, ale ten zbytek je jen obyčejnou přetvářkou. Kdyby se někdo skutečně podíval do jejích jantarově hnědých očí, poznal by, že je to ve skutečnosti neuvěřitelná introvertka. Dívka, co se po většinu času ztrácí ve své vlastní hlavě, v textech a hudbě, která jí v ní hraje skoro neustále, co je radši zalezlá v zákulisí, kde může být sama, než aby se hrdě promenádovala po světě, zpívala a hrála ve vyprodaných halách a co skutečně svobodně mluví jen se svým tátou a jeho kapelou. Svět na výsluní prostě není pro ni. I proto jsou její koncerty konané jen pro malý počet lidí, i proto se konají v různé časy, v různé datumy a na různých místech. Je to pro ni jediný způsob, jak si užívat zpěv, hraní a koncerty, které absolutně miluje, aniž by sama sebe vystavila tomu, co bytostně nesnáší. Velké davy, řev, neustále otravování od lidí, konverzace s lidmi, kteří se o ni ve skutečnosti nezajímají, prostě a jednoduše dělání obyčejné show pro davy. Občas si díky tátově kapele a jejímu jménu přijde jako cvičený klaun a doteď se k ní nikdo nechoval jako k člověku, ale jako k věci, která pro lidi udělá vše co si jen zamanou. Ne. Toho si užila dost při dospívání a i s lidmi, které považovala za své nejlepší kamarády a teď už nic takového nestrpí. Teď je to taková tichá myška, co toho moc s nikým kromě táty a kluků z kapely nenamluví, co má na uších věčně sluchátka a kouří, co sedí většinu času ve studiu za mixážním pultem nebo stojí v kabince před mikrofonem, co poléhává na studiových gaučích a píše, skládá, vymýšlí, tvoří, čte si v knihách poezie a sbírá mezi nimi inspiraci. Kromě pár přátel, které si ještě nechala a svou “rodiny” tak tráví nejvíce svého času s milovanou hudbou, která je pro ni i přes těch pár povinných nepříjemností absolutní vše. Téhle lásce k hudbě, rocku, kytarovým sólům, dunivým bubnům, divokým tónům, procítěným zpěvům a hlubokým textům se zajisté naučila u svého táty, stejně jako to bylo právě od něj, od koho získala jistou část hudebního nadání. Doteď se neví, kde sebrala ten zbytek, protože od její mámy to rozhodně nebylo, ale sám Ryker to přisuzuje tomu, že mezi hudbou prostě a jednoduše vyrostla. Se svým tátou má úplně jiné pouto než s kýmkoliv jiným a ani se svými přáteli se necítí tak, jako když je s ním nebo jejími strejdy ze Saint Suicides. Můžou za to hlavně léta zklamání, které jí přátelské, i milostné vztahy přinesly. Ať už to byly vztahy, kdy ji lidé využívali pro svou vlastní publicitu, vztahy, kdy se skrz ni lidé snažili dostat k tátově kapele, vztahy, kdy se skrz ni lidé snažili dostat k hudbě, vždy byla Ruby ta, která zůstala se zlomeným srdcem, co si přišla zneužitá a jednoduše jen jako odrazový můstek pro cizí ambice. A i přesto, že je to už pár let, stále se od té doby nenaučila cizím lidem otevřít, sdílet své pocity, svá trápení, cokoliv ze svého života. A možná ani nechce, protože k čemu by to bylo? Vedlo by to akorát k dalšímu zlomenému srdci a to si ráda ušetří, i když jí to dává dobrý materiál na nové písničky. Tráví tak čas primárně se svým tátou nebo s jejími šílenými strýčky z kapely, co se také částečně podíleli na její výchově. Obzvlášť se jí věnoval strejda Blaze, bubeník Saint Suicides, který ji od malička učil hře na bubny. Paličky držela v dlaních jen co mohla, do bubnů bušila jak zběsilá a nepřešlo ji to dodnes. Dokonce díky hraní na bubny zvládla po těžkém rozchodu s přáteli překonat část strachu z veřejných prostor, když za strejdu Blaze zaskočila při dvou koncertech Saint Suicides. Seděla za bubny, dávala rytmus písním, které poslouchala od malička, u kterých byla když se nahrávaly, u kterých vyrůstala a které znala nazpaměť. Mohla u toho úplně vypnout a kompletně se soustředit jen na hraní, na rytmus, na vibrace bubnů a hudbu ve sluchátkách. Mohla tak úplně vypnout a neřešit absolutně nic. Doteď je za to svému tátovi neuvěřitelně vděčná a i díky tomu může dělat to, co ji tolik naplňuje.

Byl to den jako každý jiný, pro spoustu lidí nebyl nijak zvláštní, ovšem pro rockové fanoušky to bylo nejočekávanější datum za poslední roky. Do illejského Athens se už v poledne sjížděly početné skupinky fanoušků, město zažívalo neuvěřitelný boom a na ten jeden den se kampus místní univerzity, proměnil v rockové městečko. Univerzitní stadión tehdy pojal neuvěřitelných sto tisíc natěšených a skandujících lidí, kteří přišli podpořit dlouholetou rockovou senzaci, Saint Suicides. Kapela, jež přesně deset let zpátky prorazila se svým singlem Heroic Paradise a která se ten den rozhodla pořádně se svými fanoušky oslavit. Byl to večer plný starých, nových i do té chvíle nepublikovaných písní, pyrotechniky a ohňostrojů. Vzduchem se nesly drsné a řezavé tóny kytaristů Marvina a Stevea, sóla na bicí holohlavého a potetovaného Blaze, hrubý a chraplavý hlas zpěváka Eddieho a omamující tóny baskytary oblíbeného fešáka Rykera. Všichni společně pěli známé písně, užívali si oslavu dne, který změnil život pěti mladým klukům a ač oslavy pro jejich fanoušky trvaly jen tři úžasné hodiny, oslavy samotné kapely pokračovaly i druhý den. A i ten další. A další. Postupně se přesouvali z kampusu univerzity do Vegas a následně i do jejich rodného New Yorku a jak už to bývá, na takové oslavné cestě plné alkoholu a drog nesměly chybět ani fanynky. Dívky v krátkých sukýnkách, s tetováním a piercingy a mezi nimi jedna kudrnatá černovláska, která si tehdy ihned obsadila klín toho největšího sukničkáře. Rykera Adamse. Byla to právě tahle cesta, tahle konkrétní oslava, na které vznikla malá Ruby. Mezi jejím tátou a mámou rozhodně nešlo o žádnou lásku na první pohled, nebyl to začátek dokonalého páru nebo krásné pohádky o zamilované hvězdě a jeho fanynce. Ryker neměl zájem o vztahy a Nadia měla vlastní cíle, do kterých rocková hvězda prostě nezapadala. Ty dny pro ně byla jen obyčejná zábava a ani jeden z nich tehdy netušil, že jim o devět měsíců později změní život. Sám Ryker žil těch devět měsíců v absolutním nevědomí, nadále hrál a užíval si života, dokud mu s ní Nadia po několika měsíčním snažení ho kontaktovat nevlítla uprostřed nahrávání do studia. Její jméno si sice nepamatoval, ale ty vlasy by poznal všude. Ryker si malou Ruby už při prvním pohledu na ni zamiloval a jakkoliv stále netoužil po přítelkyni, jakkoliv netoužil po tom se usazovat, byl ochotný to pro jeho malou Hvězdu udělat. Jenže Nadia na to připravená nebyla. Po několika měsíčním snažení to spolu zvládnout, nakonec odešla a nechala Rykera s Ruby samotné, aby si poradili sami. Jakkoliv z toho byl Ryker po těch pro něj nádherných a láskou zaplněných měsících zničený, nemohl jinak, než se pro Ruby překonat a započal souběžně se svou kariérou i dráhu svobodného otce. Sám na to ale nikdy nebyl. Eddie, Marvin, Steve i Blaze ji brali jako vlastní a s malou Rykerovi pomáhali jak nejvíc mohli. Její dětství tak bylo úplně odlišné od ostatních dětí a přesto tolik podobné. Ryker ji tahal s sebou do nahrávacího studia, které se pro ni stalo hrací plochou. Místo toho, aby běhala po hřišti a jedla písek jako normální děti, hrála si s kabely a žužlala v puse kovové jacky. Místo toho, aby se učila dávat tvarové kostičky do správných dírek, hrála si s fadery a knoflíky na studiových pultech. Tmavé místnosti plných nahrávacích zařízení a Rykerova kapela se stali jejich domovem a sama hudba se stala za ta léta jejich vlastním jazykem, jak spolu komunikovali a co je kromě krve doopravdy sbližovalo. Už jako malá nechyběla na žádném koncertu, kde se o ni nejprve starala první roky najatá chůva, kterou ovšem brzy vystřídala Ellen, rusovlasá žena, jejíž prst zdobilo černé tetování doplňující to samé na Blazeově prstě. Byla to právě ona, kdo jí vynahrazoval mateřskou lásku a Ryker jí za to byl vděčný. Ač si to nechtěl dřív přiznat, v tu chvíli byl rád, že je Nadia opustila. Nikdy by pro Ruby totiž nebyla tím, co Ellen. Sama Ellen navíc děti mít nemohla a tak si malou Ruby hýčkala jako by byla její vlastní. Stejně tak Blaze, který ji už od chvíle, kdy udržela věci v ruce, půjčoval paličky a nechal ji bušit do vlastních bubnů hlava nehlava. Ruby vyrůstala částečně na cestách, v různých studiích, ale v srdci rockové hudby a s lidmi, kteří ji milovali celým svým srdcem, stejně jako hudbu. Není tedy divu, že k ní byla vedena ze všech směrů a v podstatě od malička. Jen co uměla žvatlat, už ji učili zpívat, strejda Eddie a Marvin ji jako jediní potají učil sprostá slovíčka a jakmile byla starší, nechávali ji, aby se ptala a zajímala sama. A Ruby se skutečně zajímala. Učila se od všech všemu, čemu mohla, nechávala si vysvětlit, jak fungují mixážní pulty, mikrofony, co všechno se musí zapojit a do čeho a absolutně tomu propadla. Všichni v tu chvíli věděli, že hudba bude to, co jí bude naplňovat život a věděla to i Ruby. Jenže jakkoliv by se hudbou chtěla zabývat a jakkoliv by v ní byla dobrá, byla potřeba se učit i základním znalostem. Ty první roky se učila na cestách s Ellen, ale v ty další už jí to nestačilo. Chtěla kamarádky, pyžamové párty, kluky a první pusy, prostě zábavu. Toužila po společnosti nedospělých lidí a tak se Ellen nabídla, že s ní bude zůstávat doma, v jejich newyorském bytě, zatímco Ryker a kluci budou pracovat a jezdit na všemožná turné. Ryker svou Hvězdu ale nechtěl opustit a musela ho sama vyloženě prosit, aby ji nechal být. Další týden nastoupila Ruby do školy. Do jedné z těch lepších, kde měli být děti premianti, absolutní kapacity a talenti všemožného směru. Doteď si ale pamatuje, že to tam vypadalo úplně jinak. Tolik dětí. Tolik lidí. A absolutní blázinec. Na ten byla zvyklá, ale tohle bylo něco jiného a už od začátku se toho děsila. Premianti se tolik nelišili od dětí, které viděla v seriálech chodit do normálních státních škol. Chvíli jí trvalo, než si na to nové prostředí zvykla, ale jen co si tam našla partu podobně smýšlejících muzikantů, všechny připomínky ji přešly. Tehdy Ruby nevěděla, že to pro ně byl jen vypočítavý tah a možná, kdyby trávila méně času mezi lidmi, kteří ji drželi v jejich uzavřeném kroužku, tak by skutečně poznala, proč ji zvou neustále k sobě, proč ji nutí přidávat se do jejich kapely, proč se cpou do jejich loftového bytu na Upper West Side, proč se ptají neustále na kapelu jejího táty a proč se pořád ptají, jestli se s ním někdy uvidí. Ruby byla tehdy jen ráda, že má přátele a na soukromí jí mezi nimi tolik nezáleželo. A možná mělo. Ruby tehdy už nějakou chvíli dělala na vlastní hudbě, hledala svůj hlas a začala nahrávat první písně ve studiu, kde byl podepsaný i její táta a tak se rozhodla své přátele vzít do středu dění, do místa, které pro ni znamenalo domov. Její přátele to ale nezajímalo, jen ji prosili, jestli by nepřednesla do vyšších kruhů jejich hudbu. Nechtěli slyšet její písně, nechtěli znát všechny ty super věci, které se naučila od mistrů zvukařského umění a ačkoliv Ruby uvnitř sebe věděla, že pro ně nic jiného nebyla, stejně jim pohovor zajistila. Rozvázala s nimi ovšem jakýkoliv kontakt a když zaslechla, že se u pohovoru omýlalo její jméno a co hůř, jejího táty, pořádně jí došlo, že byla jen využitá. Tehdy z toho sice byla zničená, ale byly to až další roky, kdy se utvrdila v tom, že nikoho jiného kolem sebe nepotřebuje. Každý člověk, který se objevil v jejím kruhu a který si získal alespoň částečně její důvěru, ihned poté podstrkoval skrz ni svou hudbu výš a výš a nejednou se skrz ni i snažili fanoušci Saint Suicides dostat k jejímu tátovi a jeho kapele. A její milostné vztahy na tom nebyly jinak. Vždy nebyla dost dobrá, nehrála jejich ambicím do karet, byla nudná nebo až moc tichá, bez táty prý absolutní nic. A tak lidi a vztahy kompletně zavrhla. Každá špatná zkušenost je ovšem pro něco dobrá a s každým člověkem, co jí zlomil srdce, co ji něčím ponížil vznikla nová píseň. A pokaždé byla lepší a lepší. Procítěnější, o skutečných pocitech, se kterými její posluchači začali rezonovat a její fanouškovská základna se tak začala rozrůstat. Jakkoliv své bývalé přátele, přítele a přítelkyně nesnášela, je jim za to doteď vděčná, protože i když jim nikdy hudební kariéra nevyšla, ta její díky nim vzrostla natolik, že mohla brzy pořádat svůj první koncert. Davy ale nikdy nebyly nic pro ni a tak vymyslela vlastní koncept koncertů, který jí umožňoval hrát a zpívat, aniž by musela překonávat vlastní děsy. A ty dva roky jí to takhle vydrželo, Ruby je šťastná mnohem víc, než kdy dřív a dokonce překonává sama sebe v tom, co všechno dokáže. Za oponou jejího labelu se ovšem po vyhlášení Selekce učinilo rozhodnutí a její štěstí se tak mělo zase rozplynout.

bottom of page