top of page

Louise Monique Laurent

Status: Korunní princezna

Země: Francie
 

Věk: 23 let

Datum narození: 13.6.

Výška: 168cm

Váha: 60 kg

Barva vlasů: Tmavě hnědá

Barva očí: Hnědá


Vzdělání: Soukromé 

Oblíbená barva: Broskvová oranžová
 

Stav: Svobodná
Děti: Žádné

Rodina: Papa Nathanael, maman Olivia, Jackie, děda Raf (†) a Charles, babi Emory, všichni strejdové a tety (je jich moc), bratranci a sestřenice (taky jich je moc)

Face Claim:  Lou Ann Vecchia

Zájmy

Vlastnosti

"Little girls with dreams become women with vision."

324258509-594986515790257-4675068145034544155-n.jpg

Charakter

Minulost

Jemnost a elegance na pohled první, živel a blázen na ten druhý. Tahle francouzská kráska, která jako by vypadla z oka svému úžasnému tátovi, skoro klame pohledem. Bujné hnědé vlasy nosí vždy nádherně upravené, obléká na sebe jen ty nejlepší kousky oblečení, ve kterých vypadá jemně, skoro až roztomile a neustále přítomný úsměv na rtech její rysy až zjemňuje. V jejích hluboce hnědých očích ovšem může každý ihned rozeznat nezbedné čertíky a divoké jiskry napovídající, že to zas tak jemná a tichá žena nebude. Není to totiž dcera jen svého táty, ale i mámy, od které do vínku nedostala jen plné rty a dlouhé, tmavé řasy. Dostala od ní základ živelné povahy, která byla znát už ve chvíli, kdy začala jako batole lézt. Absolutně nezastavitelná, plná energie, neúnavná natolik, že svým rodičům dopřávala několik bezesných nocí v týdnu. Rozdíl v tehdy a teď je jen ten, že je o několik let starší a že už své rodiče nedrží vzhůru do ranních hodin. Jinak je to ovšem stále stejný malý blázen, s neustálým úsměvem na rtech, rozhazující přátelské pozdravy a smějící se nad každou blbostí. A zůstala jí i jakási dětská naivita, kterou sama v oněch chvílích, kdy ji přepadne, nazývá prostým snílkovstvím. Narozdíl od slova “naivita”, které je pro ni doslova rudou vlajkou, v sobě totiž skrývá vize, nápady a jistý pohled na svět, který jakýkoliv jiný například pragmaticky smýšlející člověk nikdy mít nebude. Bere tuhle vlastnost za jednu ze svých největších předností, jakkoliv se jí to pár tátových rádců snaží vyvrátit. Pro ně to není kvalita vhodná pro budoucí královnu jednoho z největších evropských království, stejně jako její hašteřivá a tvrdohlavá povaha. Princezna je totiž mezi rádci známá tím, že má v některých konverzacích občas tendence sklouzávat k hádkám, které by se ani odehrávat nemusely, a nemyslí si to jen oni. Její kruh přátel a známých by vám řekl to samé, co její rádci, jen s jinou tonalitou hlasu a jinými slovy. Řekli by, že si stojí za svým hlava nehlava a nemá problém se o tom s kýmkoliv pohádat. Někdo by dokonce mohl tvrdit, že hádky schválně protahuje, jen aby trvaly déle. Kolik na tom je pravdy ovšem nikdo neví a i kdyby se jí na to někdo zeptal, princezna to nikdy nepřizná. Nepřiznala by to ani svým přátelům, kteří hrají v jejím životě velkou roli. Je to velmi společenský typ a mezi svými vrstevníky se cítí vždy nejlépe. Přítomnost lidí, ale hlavně jejích přátel, ji naplňuje pozitivní energií, zahání jí všechny chmury, a pomáhá jí se ještě víc uvolnit a popustit uzdu té divoké Lou, kterou všichni milují. Která vždy jako první odchází na parket tančit na dunivou hudbu v klubech nebo co nadšeně objednává svým přátelům míchané drinky v barech. Nejvíc pro ni ovšem znamená její rodina. Táta s mámou, děda s babičkou, tety a strejdové, její francouzští bratranci a sestřenice ke kterým má blíž než k těm z jiných zemí a hlavně její mladší sestřička. Jackie prohlásila za svou nejlepší kamarádku v den kdy ji poprvé viděla a nezměnilo se to ani po těch dvaceti letech, co spolu žijí. Tráví s ní ve volných chvílích nejvíc času a mají mezi sebou za ta léta vybudované velmi silné sesterské pouto do kterého jen tak někoho vstoupit nenechají, ať by se o to pokusil kdokoliv. Lou svou mladší sestru naprosto zbožňuje a obdivuje její uměleckou duši už od chvíle, kdy si ji malba vybrala za svou. Miluje každý její obraz, z nichž dva si vystavila u sebe v pokoji. Používá každý hrníček, který jí vytvořila, ať je normální nebo ve tvarech, které jí nedovolují se pořádně napít. Chodí na všechny výstavy, kterých je součástí nebo které pořádá a pyšně sleduje každý tah jejího štětce, který ji dovedl až k finálnímu vzhledu obrazu. Společně si dokonce našly zálibu v cestování a právě s ní obchází každou galerii, každé muzeum, každý architektonický počin, co jim dá náhled na kulturu a zvyky dané země. Před každým výletem si vytipují místa, kam rozhodně chtějí jít a zatímco Jackie přemýšlí nad galeriemi a výstavami, ona jim tvoří architektonické mapky budov, památek, jakýchkoliv míst, které by mohly navštívit. Na takové výlety si nikdy nezapomíná brát svůj milovaný analogový foťák, který jí koupil táta po tom, co mu s nadšením neustále kradla ten jeho, aby mohla trénovat, zachytávat momentky, situace, vlastní život i život kolem sebe. Dostala ho od něj ke svým patnáctým narozeninám a doteď jí stále visí kolem krku kamkoliv jde. Za ta léta nasbíral sice pár oděrek, ne jednou si ho musela nechat opravovat, ale ani za nic by ho kvůli tomu nevyměnila. A není tomu ani jinak u jejího milovaného gramofonu. Ten má čestné místo na stolečku v jejím pokoji a hned vedle něj snad jedna z největších sbírek vinylových desek, kterou kdy mohl kdo vidět, plná různých žánrů, různých umělců, zpívajících různými světovými jazyky. Pravidelně navštěvuje pařížské antikvariáty, ve kterých loví starší kousky, nové desky, cokoliv, co zaujme její oči, co ví, že by se do její kolekce hodilo nebo co v ní sama touží mít. Navštěvuje je i když není v Paříží. Kamkoliv ji vítr zavane, vždy se minimálně do jednoho antikvariátu podívá. Dokonce se v některých z nich díky jejich rozlezlé rodině domluví jejich vlastními jazyky a pokud je to jazyk jí dosud neznámý, má vždy chuť se ho ihned naučit. Kromě francouzštiny, angličtiny a španělštiny tak umí i italsky, portugalsky a zvládla by i něco z němčiny a finštiny. Ráda by se naučila víc, ale takové studium je momentálně ve hvězdách a tak se snaží vystačit s tím málem, co umí.

Všichni si mysleli, že malá Louise přijde na svět na narozeniny svého táty, tehdy ještě korunního prince Nathanaela. Vzhledem k datu oznámení těhotenství princezny Olivie a předběžně řečenému rozmezí konce května a začátku června, v to skoro celá země doufala. V některých sázkových kancelářích se na toto datum dokonce vypsali kurzy a zaznamenal se o ně rekordní zájem. K jejich smůle si ale malá Louise dávala načas. Nechala své rodiče, aby si ještě užívali klid a pořádně se připravili na to, co jim do jejich života mělo spadnout. Malé, hnědovlasé zlobidlo, usměvavá princezna s tmavýma očima, tolik se podobající svému otci a dědovi. Bylo to až třináctého června, kdy konečně spatřila po dlouhých, náročných hodinách světlo světa a s křikem padla do náruče svým unaveným, zničeným, ale šťastným rodičům. Ačkoliv spousta lidí svou sázku prohrálo, celá země společně s princem a princeznou slavila narození následnice trůnu a dalšího královského potomka. Už první týdny bylo rodičům jasné, že to s ní moc jednoduché nebude. Od narození jim byla schopna pomocí křiku předávat své velmi chytré názory a trvalo jim, než si našli správný přístup, který fungoval. Do té doby měli totiž reálné zkušenosti jen s malým Malikem a Noellem, kterým se Louise v tomhle vůbec nepodobala a tak jen co se naučili, jak její názory utišit, začali se radovat, že bude klid a najdou si ten správný rytmus. Moc dlouho jim to ovšem nevydrželo. Jen co začala pořádně vnímat, jen co těmi tmavě hnědými kukadly viděla každý barevný obrazec, co ji zaujal a jen co se naučila lézt, přestali Nate s Liv znovu spokojeně usínat a čekali je další bezesné noci plné hraní a unavování malé princezny. Zažili si s ní doopravdy dost, ale kdybyste se jich na to dnes zeptali, řekli by vám, že to za to stálo. I když toho moc nenaspali, při hraní se s ní tolik nasmáli, že prožívali jiný druh štěstí, než kdykoliv jindy a naplňovalo je to láskou natolik odlišnou té romantické, ale stejně vřelou, že jim to nakonec bylo jedno, že nespí. Energie princeznu od té chvíle nepustila a rychle se naučila jak chodit, tak nakonec i běhat. Nádhernými chodbami Versailles tehdy zněl dětský smích, když se snažila dohnat svého tátu, co jí neustále na svých dlouhých nohách unikal nebo když se snažila uniknout své mámě, která se ji snažila chytit. Teď si ze svého dětství nic nepamatuje, ale může vám s jistotou říct, že vyrůstala v té nejšťastnější rodině, obklopená jak milujícími rodiči, tak i dědou, tetou, strejdou a i otravnými bratranci. Smála se víc než plakala, pokud někde spadla nebo si pořádně nabila nos, neběžela za maminkou s brekem, ale začala se smát a utíkala dál. Už od dětství to bylo velké sluníčko, kterému jen tak náladu něco nezkazilo. Vyrůstala se svým o něco méně starším bratrancem, tyranizovala jeho hračky a nutila ho hrát si s jejími panenkami. Stejně jako tátu nutila do toho, aby k ní po obědě chodil na čajové dýchánky. Vždy se podávaly polosnědené makronky, které sama nakousla, aby je před podáváním ochutnala společně se šťávou z palácového ovoce místo čaje. Dlouho byla jedinou dívkou, která okupovala palác a která se jím hrdě nosila v nádherných princeznovských šatičkách, jenže pak mamce narostlo bříško a bylo jí vysvětleno, že se k nim přidá ještě další taková princezna, jako ona. V tu chvíli se jí doslova rozsvítily očka, protože si malou sestřičku vždycky přála a těšila se na ni snad víc než kdokoliv jiný. Každý den se mamky chodila ptát, kdy už jí vyleze z bříška malá Jackie, aby si s ní konečně mohla hrát, na tu si však musela ještě dobrých pár měsíců počkat. Jakmile se ale narodila, byl konec neustálému vyptávání, byl konec neustálým tajnostem a stačil jí jeden pohled na jemné hnědé chmýříčko na její hlavě a malý roztomilý obličej, aby si ji zamluvila jako svou nejlepší kamarádku. Radosti tak měli nespočet a jakkoliv Lou mohla, svým rodičům pomáhala. Velmi nekoordinovaně se učila Jackie přebalovat, kdykoliv začala brečet, už byla u ní, aby ji ukolébala nebo ji při opravdu dlouhém breku poučovala, že by neměla brečet, ale smát se, protože to není tak otravný zvuk. Sama nadále vyrůstala, začínala se učit, poznávat, pořádně mluvit, zpívat, číst, psát a počítat. A se vším, co se učila Jackie, jí pomáhala. Vyrůstaly společně a za ta léta se tím mezi nimi vytvořil pevný vztah, který jim drží dodnes. Byly nerozlučné, společně se dělily o hračky, o knížky a pořádaly společně velké dýchánky pro svého taťku. Mamka nebyla zvaná, protože měla sama své dýchánky a táta často pracoval, takže s ním netrávily tolik času, jako právě s mamkou. S přibývajícími lety se sice náplň jejich dní diametrálně změnila, ale pouto mezi nimi zůstalo. Lou připadla s úmrtím dědečka Rafaela nová funkce korunní princezny a tak bylo její učivo náročnější a časově obsáhlejší než to Jackie. A i přesto, že si každá začínala nacházet své vlastní koníčky, jejich vztah zůstal nezměněný. Bylo to před jejím patnáctým rokem, kdy ji její táta nechal zkusit focení na jeho milovaný foťák, propůjčoval jí ho při procházkách v zahradách nebo při jejím učení o chodu království a propadla tomu natolik, že si ho půjčovala častěji, než na něj sám Nate fotil. Bylo to o jejích patnáctých narozeninách, kdy dostala svůj první foťák a od té doby ho nepustila z ruky. Ani na chvíli. Nutilo ji to chodit častěji ven, do ulic Paříže a vyhledávat místa a situace, která by stála za vyfocení. Tehdy také propadla kouzlu gramofonu a hudbě z vinylových desek a začala tak na cestách po Francii, kterou podnikala s celou jejich rodinou nebo při výletech do zemí zbytku jejich rodiny, vyhledávat antikvariáty a staré desky, které by si mohla zakoupit. Rozšiřovala tak svou jedinečnou sbírku, až se z toho za ta léta stala hotová hudební knihovna, kterou doteď rozšiřuje o další a další kousky. Brala co se dalo, co ji zajímalo, co doma doopravdy chtěla mít a jednou si takhle ze svého oblíbeného antikvariátu v maličkých pařížských uličkách neodnášela jen desky, ale i nový kontakt v telefonu. Henriho v tohle obchůdku potkala za ty roky několikrát, ale nikdy spolu neprohodili ani slovo, jakkoliv přátelská už tehdy Lou byla. Bylo to až v ten jeden deštivý den, kdy proti sobě stáli u stejného pultu s deskami a prohlíželi si nové přírůstky v papírových obalech. Henri tehdy narazil na absolutní svatý grál, album bývalé, slavné, francouzské zpěvačky Désirée Renaud, které bylo těžko k sehnání a které bylo na Louině seznamu desek, které by jednou chtěla vlastnit. Ihned se s ním dala do řeči, ochotná smlouvat o čemkoliv, jen aby jí tu desku nechal. Vysvětlila mu proč ji tolik chce, nabídla mu víc peněz, než samotná deska stála, ale nakonec ji to stálo něco úplně jiného. Její telefonní číslo a rande. A přesně tak to začalo. Byla to láska jako hrom, psalo se o nich skoro ihned a všude a nedlouho po jejich prvním rande se stali i oficiálním párem. Roky se spekulovalo o svatbě, o dětech, o všem možném, i když jim bylo jen dvacet. Na nic ovšem nespěchali a možná tomu bylo jedině dobře. S přibývajícími lety jejich vztahu se láska mezi nimi začala proměňovat. Už to nebyla láska jakou znali předtím a i když si zůstávali věrni, i když se stále jistým způsobem milovali, nebylo to dost, aby se tohle období zkusili překonat. A tak před pár měsíci svůj vztah oficiálně ukončili. Rozešli se jako přátelé, ale oba věděli, že dál nebudou ani přáteli. Lou nečekala, že by ji to tolik zmohlo, netušila, že ji to tolik zlomí srdce a i když se dostavila jistá úleva, stále to byl člověk, který s ní trávil poslední roky skoro každý den, který ji znal, se kterým sdílela své nadšení a který najednou zmizel jak pára nad hrncem. Těžko se jí to najednou přijímalo, stejně jako to, že je vlastně sama, znovu svobodná. To je pro ni doteď zvláštní pocit a i po těch pár měsících se jí stává, že se nachází v situacích, kdy by mu nejradši napsala. Znovu si tak láme své srdce, ačkoliv je šťastnější, než v ty poslední měsíce, kdy jim jejich vztah víc ubližoval, než přinášel štěstí. Selekce jejích bratranců tak v podstatě přišla jako na zavolanou a bere to jako možnost prostě vypadnout na chvíli z Francie, z místa, které jí tolik připomíná jeho a i jako možnost přijít na jiné myšlenky. A pojede tam s tou nejlepší možnou společností, jakou by si v takových chvílích mohla přát.

bottom of page