top of page

Kai El-Zaabi

Status: Diplomat

Země: Arábie
 

Věk: 24 let

Datum narození: 16.11.

Výška: 178 cm

Váha: 68 kg

Barva vlasů: Černá

Barva očí: Hnědá


Vzdělání:  Vysokoškolské - mezinárodní vztahy a diplomacie

Oblíbená barva: Černá

Stav: Svobodný
Děti: Žádné

Rodina: otec Asim, máma Xénia, sestra Yasmine

Face Claim:  Zayn Malik

Zájmy

Vlastnosti

"Forgive and forget? Nah. Fuck you and fuck that.”

0f95900fc2dfb2894de0b47cf2e949c0.jpg

Charakter

Minulost

Kai. Věrná kopie svého otce, se kterým jsou od sebe až na věk, kůži pokrytou tetováními a medově hnědé oči, které získal po mámě, téměř nerozeznatelní. Černé vlasy, v létě získávající lehce nahnědlý odstín, veškeré rysy ve tváři nebo i dlouhé a husté černé řasy- tohle všechno jsou věci, které se svým otcem sdílí a které na sobě bytostně nesnáší pokaždé, co se na sebe podívá do zrcadla, protože mu tolik připomínají muže, který se sice nazývá jeho otcem, ale který tomu nikdy nemohl být dál. Podoba zvenčí je ale tím jediným, co se svým otcem až na pár výjimek sdílí. Už jako malý kluk, byl Kai spíše nedůvěřivým, uzavřeným a samotářským dítětem, které se vyhýbalo kontaktu s ostatními a které si v životě vystačilo samo a přesně tyhle vlastnosti mu zůstaly dodnes. Nevyhledává rušná místa, která jsou zaplněna lidmi a až na chvíle, které tráví v práci, si raději hledá tichá místa, kde může být jen sám se sebou. Jako třeba stáje. Ty jsou místem, kde tráví valnou většinu volného času a místem, kde je skutečně sám sebou. Němé koňské tváře ho totiž za nic neodsuzují, nemají od něj nesplnitelná očekávání a mají ho rády přesně takového, jaký je. V koních a jejich čisté lásce si našel své bezpečné místo v první chvíli, kdy je uviděl a ačkoliv má ve tváři téměř permanentně nečitelný, pro někoho skoro až chladný výraz, nalezne-li ho někdo v blízkosti koní, pravděpodobně bude mít možnost poznat stránku jeho osobnosti, kterou málokdy ukazuje. Tu starostlivou, ochranářskou, uvolněnou a do jisté míry i otevřenou. Protože ačkoliv na to nevypadá, vybuduje-li si u něj někdo důvěru, která je sice těžko dosažitelná, ale ne nemožná k získání, dokáže se otevřít, mluvit o svém životě, o tom, co má a nemá rád, o hlubokých tématech nebo i o těch, která v sobě žádnou velkou hloubku nenesou. Mimo stáje nebo jeho komfortní zónu už s ním však příliš lehká řeč není. Velice snadno dokáže dát najevo, když vůči někomu cítí nesympatie a ačkoliv se živí diplomacií, kterou v rozporu se svou odtažitostí k lidem umí v práci ovládat bravurně, v soukromém životě má k taktu občas velmi daleko. Sarkasmus mu společně s chladnými pohledy dávajícími jasně najevo, ať na něj nikdo nemluví, není cizí, podobně jako přímé jednání, ve kterém se nebojí použít ostřejší slova, pokud mu jeho společnost leze na nervy. To není nic těžkého. Jednou z mála vlastností, které se z jeho otce přenesly na něj, je totiž výbušnost. Výbušnost, kterou na sobě nesnáší, na které se snaží celý život pracovat, kterou v sobě potlačuje jak nejvíc to jde, ale která stejně čas od času vyjde na povrch, když je toho na něj moc nebo když je v blízkosti nějakého kreténa, brnkajícího na jeho nervy. Nemůže vystát, když si někdo na někoho vyskakuje a jakmile je toho svědkem, se svými sklony k ochranářství a horkou hlavou, bez zaváhání zasahuje. Připlést se do vyhrocených situací nebo rvaček, se kterými nemá nic společného, pro něj tak není ničím neobvyklým a to i přesto, že se v sobě tuhle svou stránku snaží krotit. Většinou mu v tom pomáhá střelba. Jedna z věcí, ke které ho přivedl otec, ke které nemá v srdci blízko tak, jako ke koním, ale která mu pomáhá vypnout a kvůli které si svým vlastním způsobem může na střelných terčích vybít frustraci a vztek. Je dokonce i majitelem zbrojního průkazu a v držení díky činnostem jeho otce několik zbraní má, v soukromí je ale nikdy nevyužívá. Jsou pro něj spíše sběratelskou záležitostí, podobně jako staré a netypické knihy, mezi jejichž řádky se čas od času rád ztrácí a kterých má ve své malé, domácí a soukromé knihovně nespočet. K většině z nich přišel na tržnicích, velmi typických pro arabskou kulturu, ze kterých pravidelně odchází s několika svazky a to většinou s těmi nejstaršími a polorozpadlými, které by si nikdo jiný nekoupil a které by jinak skončily někde v kontejnerech a to jen v těch lepších případech. Skoro rozpadlé a nechtěné knihy pro něj nesou jistou symboliku jeho vlastního života a i když ví, že jsou to neživé věci, pro něj si svůj vlastní život žijí příběhy, které jsou v nich vepsané. Naivní ale není. Moc dobře ví, že šťastné konce bývají většinou právě jen v knihách, které mu tolik přirostly k srdci a od svého života ani žádný šťastný konec nečeká. Prostě jím jen proplouvá, snaží se ho přežít, tahá si do něj co nejmenší počet lidí a tvrdě dře ve své práci, protože právě ta by mu jednou mohla poskytnout možnost roztáhnout křídla a opustit zemi, ve které by kvůli jejím tradicím i spoustě dalších věcí nejradši vůbec nežil.

Řecko. Krásná země plná krásných památek, malých ostrůvků, dokonale modrého moře, zábavy a mimo spoustu dalších věcí i krásných žen. A přesně do jedné takové krásné Řekyně s tmavýma očima a hnědýma vlnitýma vlasama se kdysi zamiloval tehdy ještě mladý Asim- Kaiův otec. Rodilý Arab, který pocházel z vlivné diplomatické rodiny v Arábii a který byl pracovně vyslán do Řecka na arabské velvyslanectví, kde také několik let zůstal a to právě díky ženě, do které se zamiloval a kterou si po pár letech vztahu vzal. Netrvalo to dlouho a necelý rok po jejich svatbě přišel na svět Kai. A hned rok po něm ho následovala Yasmine, jeho mladší a zároveň jediná sestra, se kterou si v dětství vybudoval tak silné pouto, že i přes pozdější oddělení, je pro něj stále tím nejbližším člověkem, kterého v životě má. Vyrůstání v Řecku pro něj bylo první roky krásné. S malou Yasmine měli i přes tátu, který v rodině vládl přísnou rukou, spoustu volnosti, možností a důvodů k dětskému, radostnému smíchu, jenže tahle rodinná idylka bohužel časem opadla. Po několikaletém šťastném začátku se totiž štěstí jejich rodiny začalo rozpadat. Horkokrevná, agresivní a manipulativní povaha jejich otce začala nabývat na síle a dětský radostný smích se začal měnit na vystrašený pláč. Hádky rodičů postupně nabývaly na pravidelnosti i na intenzitě, přidalo se k nim i domácí násilí a s každým dalším uplynulým rokem se agrese Asima zvětšovala a zvětšovala, až dokud manželství rodičů nevygradovalo v rozvod. V rozvod, který Kaiovi zajistil život a dospívání, které by žádné dítě nemělo zažít. Ať už díky konexím nebo manipulátorství, ho jeho otec získal do péče. Jenom jeho. Yasmine nechtěl, protože jak později Kai často slýchával, co by dělal s dcerou, která v budoucnu ani neponese jeho rodné jméno? A tak byli s Yasmine rozděleni. Ona zůstala s mámou v Řecku, on se musel vrátit s otcem zpátky do Arábie, která se tak pro něj v osmi letech stala novým domovem i přesto, že jím pro něj v srdci nikdy nebyla. A domovem pro něj nebylo ani obrovské rodinné sídlo jeho otce, které pro něj už od samého začátku bylo naopak spíše útrpným vězením, ze kterého se nemohl dostat ven. První rok v Arábii pro něj byl tím nejhorším. Trvalo mu, než si zvykl na nový režim, na fyzické násilí, otcovi neodůvodněné výbuchy vzteku nebo i na hovory s mámou plné pláče a proseb, aby si ho vzala k sobě i na delší dobu, než jen na letní prázdniny. To se nikdy nestalo. Po každých třech měsících strávených v Řecku se musel vrátit zpátky do Arábie. A tak toho časem nechal. Přestal prosit, přestal brečet, přestal se svěřovat, přestal věřit lidem a důvěru v ně vyměnil za důvěru ke koním. K jediné dobré věci, kterou pro něj kdy Asim udělal, když ho poprvé přivedl do jejich rodinných stájí, patřících jejich rodině už po celé generace a zaměřujících se na chov arabských plnokrevníků. V koních, v péči o ně, jízdě na nich a později i jejich chovu, si našel svoje vlastní útočiště. Po každém výprasku od otce, po každé nové modřině a někdy i něčem mnohem horším, si našel cestu právě sem. Do stájí, ke koním, k jedné z mála věcí, které ve svém životě miloval a miluje dodnes. Pomohlo mu to přežít, stejně jako mu v tom pomohlo soustředění se na studium, ve kterém musel mít excelentní výsledky. Byly jednou z věcí, na kterých jeho otec trval. Chtěl z něj perfektního diplomata, co bude hrdě zastupovat Arábii a co nebude dělat jejich jménu ostudu. Neexistovalo, že by měl ve škole jiné výsledky, než ty nejlepší ze všech a pokud tomu tak někdy nebylo, mělo to svůj trest. Jako všechno, v čem Kai nebyl podle představ Asima perfektní. A tak se snažil a doopravdy skoro pokaždé tím nejlepším ze všech byl. Ne kvůli otci, ale kvůli sobě. Na jeho názoru mu totiž už dávno přestalo záležet, protože věděl, že pro něj stejně nikdy nebude dost. Vzdal tak veškeré pokusy o prokazování toho, že není tak špatným synem, jak si Asim myslí a v době, kdy na něj přišla puberta, je vyměnil za něco jiného. Za tetování. První z nich si pořídil jako překrytí jedné z jizev, ke kterým díky Asimovi přišel a když později doma zjistil, že se inkoustem v kůži vyrytý obrazec Asimovi ani trochu nelíbí, začal si dělat další a další a za každý nový obrázek, nápis nebo i obyčejnou čáru vytetovanou do kůže, si vysloužil novou ránu pěstí. Bylo mu to ale jedno. Tetování se stalo jeho součástí, patřilo k němu a dopřávalo mu alespoň malý pocit svobody a toho, že vždycky nemusí dělat to, co po něm chtějí ostatní. Většinou ale přesně to, co po něm Asim chtěl, dělal a to i věci, se kterými by dnes raději neměl nic společného. Diplomacie totiž nebyla jediným odvětvím, ve kterém Asim získával slušný balík peněz, ale bylo jím i ilegální obchodování se zbraněmi, jak se Kai v šestnácti letech dozvěděl, když ho otec do jeho nelegálních obchodů zasvětil a přiměl ho k tomu, aby mu u nich asistoval. A protože byl tehdy ještě pořád jenom mladým klukem, který se ho bál, pomáhal mu. Asistoval mu při obchodech, naučil se, jak se zbraněmi zacházet pro případ, že by se někdy něco zvrtlo a i přesto, že moc dobře věděl, že to není správné, v tom několik let pokračoval. Až dokud nenastoupil na vysokou, kde začal studovat Mezinárodní studia a diplomacii. Obor, ke kterému byl celý život směřován a ve kterém byl díky chladné logice dobrý i přesto, že k lidem nikdy neměl blízko. Roky na vysoké pro něj byly jedny z nejlepších. Zbavil se otce, protože se za studiem odstěhoval do jiného města, nemusel dál dělat věci, za které by v lepším případě skončil někde ve vězení a konečně měl volnost. Tu, kterou nikdy neměl, ale která mu nezůstala tak dlouho, jak by si přál. Po úspěšném ukončení vysokoškolského studia se mu totiž díky známému příjmení podařilo získat pracovní pozici přímo v paláci, což pro něj sice bylo skvělou příležitostí, ale neslo to sebou i jednu velkou nepříjemnost. Jeho otce, který tam pracoval taky a který mu hned po prvním dni nástupu nezapomněl připomenout, co za páky na něj skrze minulost má. A tak se jeho život vrátil do starých kolejí. S otcem už sice nebydlel, ale na jeho život měl stejný vliv, jako kdysi. A jedinou možností, jak z toho alespoň na chvíli uniknout, se pro něj stala nabídka diplomatické cesty do Illei, kterou bez jediného zaváhání okamžitě přijal.

bottom of page