Jennifer 8.jpg
frame4.png

Jennifer Gonzalez

Status: Strážkyně
Kasta: Druhá

Provincie: Angeles, původem Honduragua

Věk: 24 let

Datum narození: 21.4.

Výška: 173cm

Váha: 68 kg

Barva vlasů: Ebenově černá

Barva očí: Čokoládově hnědá

Oblíbená barva: Šedá
Vzdělání: Pofidérní

Face Claim: Gabrielle Adrian

Stav: Svobodná

Děti: Žádné


Rodina: Žádná. Už jenom ve vzpomínkách


Zájmy: Střelba, pilotování, jízda na koni, práce, běh, rychlá auta, hra na housle

Vlastnosti: Odhodlaná, poslušná, spravedlivá, samostatná, vznětlivá, výbušná, temperamentní, odvážná, vytrvalá, pomstychtivá

Charakter

Křehká dáma rozhodně není spojení, kterým by se dala Jennifer popsat. Naopak. Spíš by se dalo říct, že je to taková slečna drsňák. Na lidi tak od pohledu působí. Dlouhé vlasy, které po většinu času drží v drdolu a vypracovaná postava tomu dost napomáhají. Málokdo se dostane až k tomu, aby před ním ukázala svoji zranitelnou stránku. Dokáže říct svůj názor, pokud to nemusí být před celým světem najednou, s přiznáním emocí je to těžší. Zpravidla také záleží na tom, jak moc si váží člověka, se kterým mluví. Ukázat skutečný úsměv je pro ni těžké. Co kdyby se tím spojila s někým, koho potom zase ztratí? Spoustu toho v sobě skrývá, aby si to vyřešila jen sama se sebou. Její životní styl vyžaduje vytrvalost, trpělivost a odhodlání. Raději se nechá porazit, než aby nechala protivníka vyhrát kontumačně. V jejím případě bývá protivník často sám život, nikdy se ale nevzdává. Na to už si prožila až příliš a praštit někoho do tváře je občas až příliš snadné. Pokud se jí něco nedá upřít, je to její smysl pro povinnost. Ví, kde je její místo, a snaží se dostát tomu, co slíbila v den, kdy tuhle práci vzala. Na druhou stranu, pokud se rozkaz výrazně příčí jejím životním hodnotám, je schopná ho zahrabat pod zem a rozhodnout se po svém. Tahle zbrklá rozhodnutí považuje za spravedlnost, i když častokrát nedopadnou právě tak, jak by měla. Spravedlnost a pomstychtivost jdou u ní ruku v ruce a Jennifer má občas problém je od sebe rozlišit. Naházet tak všechny lidi z Panamy s rebely do jednoho pytle pro ni není žádný problém, i když jí lidi opakují, že by to dělat neměla. Dávat na první dojem se u ní stalo vážným problémem a snaží se ho odnaučit. Není to tak snadné, jak se zdá. Nejspíš zatím nepoznala nikoho, kdo by jí za to stál. Na samém konci však má dobré srdce, bojuje za to, v co věří, že je správné, a v neposlední řadě sní o štěstí až navěky jako každá jiná holka.

Minulost

Jennifer to v životě nikdy neměla snadné. Na svět přišla sice v termínu, ale to bylo jediné, co v jejím životě fungovalo. Její máma porod tenkrát nepřežila, což také zapříčinilo, že se jejímu biologickému otci rozpadl celý život. Nedokázal se na svou novorozenou dceru ani podívat, a tak ji odložil do nejbližšího dětského domova, který v provincii našel. Odložená dívka tak byla odkázaná na sedmou kastu, aniž by měla v životě ponětí, do které se narodila. Těch prvních pár let bylo nejlepší období v děcáku, které tam zažila. Sice byla uplakané miminko, ale jen si tím získávala pozornost vychovatelek. Už jako mrně se tam cítila dost osamělá, jako by jí unesli někoho blízkého. Jedna z vychovatelek měla nádherné ebenové vlasy a malá Jennifer ji považovala za svou maminku. S ostatními dětmi si rozumněla poměrně dobře a pro každého byla takovým sluníčkem. I když jí ještě nebyly ani tři roky, docházelo jí, že tenhle život není normální a že jí ke štěstí chybí máma a táta. Ten zlom přišel ve čtyřech, kdy si ji vzal jeden pár do pěstounské péče. I když měla u jména stále sedmičku, pocítila život třetí kasty. Do své nové rodiny se zamilovala. Kromě ní v ní byli ještě dva kluci, biologičtí synové toho páru. Stejně jako ona milovala je, oni si zanedlouho oblíbili ji. A tak se stalo, že se v den svých sedmých narozenin stala členkou rodiny i oficiálně. Získala její příjmení i kastu, ale na tom nesešlo. Záleželo na tom, že získala mámu, tátu a dva bratry. 

Život na samém jihu Honduraguy ale nebyl snadný. Sousední provincií otřásaly útoky a tou jejich zrovna tak. Jejich město se stalo jednou z vojenských základen, protože bylo dostatečně blízko hranicím s Panamou, aby to mělo smysl. Školy poměrně často musely přerušovat výuku, aby zajistily, že budou všichni žáci v bezpečí. Rodiče se Jennifer i jejím bratrům snažili umožnit co nejlepší vzdělání, a právě to nakonec zachránilo dívce život. Ostatní takové štěstí bohužel neměli. Znáte to, jak puberťáci nenávidí odpolední vyučování… během toho teplého jarního odpoledne došlo k útoku na jednu ze základen ve městě. Protože byl pro vzbouřence úspěšný, vyžádal si kromě mnohých obětí z řad vojáků také několik civilních v okruhu sta metrů. Osud si zřejmě usmyslel, že nestačí, aby byla sirotkem jednou, zkrátka jím musí být i podruhé. To jí bylo necelých šestnáct a po krásných dvanácti letech s nejlepší rodinou na světě se měla vrátit zpátky do toho dětského domova, kam ji jako nemluvně její biologický otec odložil. 

Teď už se tam necítila dobře. Mezi mnohými dalšími tam poznávala ty děti, které před lety opustila. Neměla na to ani pomyšlení. Stále se ve vzpomínkách vracela k tomu, co mohlo být jinak, kdyby tu teď rodiče a kluci byli. Jenže nebyli. Dante, Diego, máma, táta… všichni byli pryč. S Jennifer k tomu všemu navíc třískala puberta a tak se stávalo, že se byla schopná i poprat, kdykoli někdo utrousil něco, co ji naštvalo. Zabralo to jen třináct pozvánek na kobereček, než jí došlo, že by svůj talent na rvačky mohla využít daleko lepším způsobem. Začala na sobě pracovat a v osmnácti letech se přidala k vojenskému výcviku v Hudsonu. Nikdo si nezaslouží osud, jaký měla ona v dětství, a proto musí pomáhat. Vůbec to ale nešlo tak, jak čekala. Místo vojenské základny v Hondurague ji poslali po roce do illejského královského paláce, aby se přidala k palácové stráži. Posledních pět let tak funguje v Angeles, a protože ji do Honduraguy už nic netáhne, hledá si důvody, proč si zvyknout tady. 

"Kdo tě zachrání, když ne ty sama?"