top of page

Jacquelyn Emeline Laurent

Status: Princezna

Země: Francie
 

Věk: 20 let

Datum narození: 10.2.

Výška: 170 cm

Váha: 57 kg

Barva vlasů: Tmavě hnědá

Barva očí: Hnědá


Vzdělání: Soukromé 

Oblíbená barva: Všechny
 

Stav: Svobodná
Děti: Žádné

Rodina: rodiče Olivia a Nathanael, ségra Lou, prarodiče Emory a Charles, děda Rafe (†), trilion sestřenic, bratranců, tetiček a strýčků

Face Claim:  Rashan MH

Zájmy

Vlastnosti

"I'll do this my way."

7f4ed2419db3fd1aeb9bf1c6a4930d87.jpg

Charakter

Minulost

Francouzská kráska s elegantním jménem, výrazným charakterem a uměleckou duší, která jako by z oka vypadla svojí nejúžasnější mámě. Přesně takhle by Jacquelyn, všemi přezdívanou jako Jackie, popsal každý, kdo ji aspoň trochu zná. A ten, kdo ji nezná, ji hodně rychle pozná. Stačí totiž strávit jen několik pouhých minut v její přítomnosti a hned víte, na čem s ní jste. Nedokáže skrývat žádné svoje emoce ani sympatie či naopak nesympatie a její oči v barvě hořké čokolády vždycky jasně sdělují, co si o člověku myslí. A pokud to náhodou někdo nepozná ze způsobu, jakým se na něj dívá, zaručeně to pozná z jejích slov, která jsou vždycky plná upřímnosti. Nejedná s lidmi v rukavičkách, nehází po nich sladké a falešné úsměvy, neříká jim to, co chtějí slyšet a v žádném případě se před nimi nebojí projevit svůj názor, ať už s ním souhlasí či nikoliv. To ale neznamená, že se chová jako buranka, co by mluvila tak, jak jí pusa narostla. Zanadávat sice umí, zvýšení hlasu jí taky nedělá vůbec žádný problém, ale všechno, co říká, v sobě většinou nese i jistou úroveň taktu, kterému byla jakožto princezna učena už odmala. Pokud ji však někdo umí správně zabrnkat na nervy, většinou neomalenými způsoby, nevhodnými poznámkami a hulvátským chováním, nebojí se svůj takt zahodit. Když je naštvaná, přestane si brát servítky a všechno řekne tak, jak jí to zrovna přijde na mysl, bez jakéhokoliv filtru. Je jí jedno, co si o ní kdo myslí a na všechno má svůj vlastní názor, který si nenechá jen tak někým vymluvit, stejně jako si nenechá nikým rozkazovat. Nesnáší, když s ní někdo jedná jako s malou holkou nebo jako by byla hloupá a k ničemu jen díky tomu, že se narodila do pozlátka a pokaždé, kdy se jí někdo pokouší říkat, co by měla dělat, udělá přesný opak jen proto, aby dokázala, že nemusí poslouchat ničí příkazy. A pokud náhodou někomu její ostřejší povaha vadí, nenutí ho se s ní bavit. Sama si ve svém životě udržuje pouze osoby, v jejichž přítomnosti se cítí komfortně a i přes svou společenskost, si do své těsné blízkosti nepouští jen tak někoho. To ovšem neznamená, že se nerada baví. Zábavu naopak miluje. Chodí na soukromé večírky, festivaly, kde hrají její oblíbení interpreti nebo i do klubů s uzavřenou společností a vždycky patří mezi ty, co se bez rozmyslu vrhají na taneční parket a užívají si všechno, co jim daný okamžik nabízí. Vždycky jde do všeho naplno a do všeho ze sebe dává úplně všechno. Je perfekcionistka. Vše, co dělá, musí dojít do zdárného konce tím nejlepším možným způsobem a jakmile s něčím, co vytvoří, není spokojená, pracuje na tom dál a dál, až dokud její výsledná práce není perfektní. Nad svými malbami vydrží sedět klidně dlouhé hodiny, až dokud je precizními tahy štětcem nedotáhne k dokonalosti a do každého obrazu, který vytváří, dává sama sebe. Umění a malba, jsou pro ni způsobem, jak vyjádřit všechno, co v sobě cítí, všechno, na co zrovna myslí, co ji dělá smutnou, naštvanou nebo i šťastnou a každá její malba je odrazem jí samé. Se štětcem v ruce, tváří i prsty ušpiněnými od barev, v rozcuchaném drdolu a v oblečení pokrytém barevnými skvrnami, je k vidění nejčastěji a pokud náhodou zrovna nesedí před plátnem nebo nevyrábí z plastické hlíny vázy a hrnky všemožných tvarů, pravděpodobně péčí zahrnuje různorodé druhy svých květin, ke kterým má podobně blízko jako k samotnému umění. Monstery, kalatey, svícníky, peperomie, citlivky i hromada dalších květin z různých koutů světa se nachází v její velmi rozsáhlé sbírce a o všechny své rostlinné poklady se stará s naprostou láskou. A podobnou lásku jako ke květinám, uchovává i k cestování, během kterého je její pravidelnou parťačkou její milovaná sestra Lou, bez které si svůj život nedovede ani trochu představit. Je pro ni její nejlepší kamarádkou, které se svěřuje naprosto se vším, které ukazuje všechny své výtvory, která je jednou z mála, komu by na starost svěřila svou drahocennou andulku Ailu, pojmenovanou po její oblíbené abstraktní umělkyni a se kterou poznává kultury zemí ze všech koutů světa. Muzea, galerie, památky. Tohle všechno a mnoho dalšího společně s Lou na jejich zahraničních cestách i cestách v jejich domovině obdivuje a i přesto, že architektuře, kterou Lou zbožňuje, ani trochu nerozumí, na každou památku, kterou její sestra fotí, kouká s obdivem, stejně jako se zájmem poslouchá cokoliv, co jí k dané stavbě řekne. A se stejným obdivem se dívá i na fotky, které Lou zvěční a které jsou druhém umění, které narozdíl od ní a jejich táty nikdy neovládala. Zato ale ovládá tenis, ve kterém sice není ani zdaleka tak dobrá jako její máma, kterou za všechny její tenisové úspěchy neskutečně obdivuje, ale který je pro ni způsobem, jak se vybít, když to potřebuje. Co lepšího, než bušení do míčku a někdy i raketou do země, na vybití nervů, existuje, že? Určitě nic. A pokud si náhodou své nálady nechce vybíjet na tenisácích a raketách, uchýlí se čas od času i k józe, která ji vždycky naplní příjemným klidem, dopřeje jí pocit uvolnění a probudí v ní jejího kreativního a tvořivého ducha.

Maličkatá, tmavovlasá princezna, byla pro své rodiče Olivii a Nathanaela už od samého začátku samým překvapením. Nejenže nebyla plánovaným dítětem, ale také se rozhodla, že by se na svět chtěla podívat o něco dřív, než se původně očekávalo a to rovnou s týdenním předstihem. Její spěch ale vůbec ničemu nevadil a do francouzské královské rodiny se tak přidala krásná, zdravá holčička, která byla hned na první pohled celá máma. Každý si ji okamžitě zamiloval a ona tak byla od prvního dne zahrnována obří hromadou lásky, jenž jí neposkytovali jen její milující rodiče, ostatní členové nejbližší rodiny, ale také její starší sestřička, Lou. Další hnědovlasá kráska s nádhernýma hnědýma kukadlama, která se od ní sice vzhledem lišila ve spoustě směrech, ale která s ní zase naopak sdílela živelnou povahu, jenž se zajistila o to, že ve Versailles, kde společně vyrůstaly, nebyl nikdy klid a nuda. Od samého začátku se z nich staly nejlepší kamarádky a od prvních kroků, které byla malá Jackie poměrně brzy schopna ujít, se z nich staly i nerozlučné parťačky. Naháněly se spolu po palácových chodbách jako dvě neřízené střely, šlapaly zahradníkům v pečlivě upravených záhoncích, když si hrály venku, speciálně pro tátu, se kterým kvůli jeho povinnostem trávili o něco méně času, než s mámou, pořádaly čajové dýchánky ustrojené v načančaných šatičkách a nadšeně běhaly za mámou, aby ji mohly otravovat se všemi výmysly, které je zrovna napadly. A čím starší Jackie byla, tím více ke své starší sestře vzhlížela. Stala se pro ni někým, komu se dodnes svěřuje úplně se vším, dokonce i s těmi největšími maličkostmi, komu bezmezně důvěřuje a na koho se může vždycky obrátit, když to potřebuje. S narůstajícím věkem se ale začaly jejich rozvrhy měnit a už v nich nebyl prostor jenom pro dětské hry a čajové dýchánky, ale také pro lekce všemožných předmětů potřebných pro život princezen. Lou v tom všem byla skvělá, excelovala ve všech předmětech potřebných k budoucímu kralování, ale pro Jackie naopak diplomacie nikdy nebyla tím, do čeho by se zamilovala a to především díky tomu, že v sobě už odmalička uchovávala lásku k něčemu úplně jinému. K něčemu, k čemu měla vlohy už od útlého dětství. K umění. Už jako malá holčička byla neustále zapatlaná od barev, trávila spoustu času nad vymalováváním omalovánek nebo nad malováním obrázků a ve chvíli, kdy vzala poprvé do ruky štětec, ho z ní už nikdy nechtěla pustit. Umělecká místnost se stala jejím druhým pokojem a pokud se zrovna nevěnovala nahánění mámy s prosbami, aby ji taky naučila bouchat tenisovou raketou do tenisáků, seděla před plátnem. Ať už s učiteli, nebo sama se sebou a svými štětci a barvičkami. Malba si v jejím srdci našla svoje speciální místo a protože ji její milovaní rodiče vždycky podporovali v tom, co milovala, časem se hlavní náplní jejího denního programu stalo právě umění. Začala se učit jak pracovat s barvami, jak porozumět jejich teorii i praktickému využití, jak správně dělat precizní tahy štětcem, jak na plátno přenést samu sebe a své pocity a nakonec se jí podařilo svá umělecká díla posunout k dokonalosti, kterou si v nich vždycky přála vidět. A všechen čas i tvrdá práce, kterou tomu věnovala, se jí vyplatila. Ve věku, kdy děti z normálních rodin začínají chodit na střední, se jí podařilo dostat na její vysněnou, soukromou a velmi prestižní uměleckou školu, kde se mohla ve svých malbách ještě víc a víc zdokonalovat a kde poprvé začala poznávat i život mimo palác. Zamilovala si to. Zamilovala si chození na hodiny, ať už ty teoretické nebo praktické, zamilovala si možnosti, které jí byly se studiem nabízeny, zamilovala si čas strávený se svými vrstevníky a zamilovala si poznávání všeho, co doposud neznala. Její nástup na školu i pár následných roků studia ale její život nijak výrazně nezměnilo. Pořád byla princezna, která svůj královský život a vše, co obnášel, naprosto milovala a až na její prořízlou pusu a velmi přímé jednání, si nikdy neprošla žádným obdobím vzdoru a nikdy neprovedla nic, čím by si pošramotila svou pověst nebo čím by snad zostudila jméno jejich rodiny. Svůj soukromý život vždycky dokázala dobře udržet pod pokličkou a to i veškerá její milostná dobrodružství, kterých by se člověk dopočítal na prstech jedné ruky. Moc jich totiž nezažila. Celý svůj dosavadní život zasvětila především umění, studiu, cestování a výstavám svých vlastních i cizích děl a na rozvíjení jakýchkoliv romantických vztahů prostě neměla čas. A ani o to neměla zájem. Patří mezi ty, kterým je líp bez druhé polovičky, protože tak ji alespoň nic neomezuje a nemusí se na nikoho ohlížet. Může si zkrátka plnit všechny své sny, protože na všechno ostatní má ještě spoustu času a jediný člověk, se kterým kdy něco měla a se kterým se čas od času dodnes vídá za účelem občasného povyražení, je jeden z jejích kamarádů, se kterým se poznala na jedné z jejích výstav. Étienne si na ní tehdy koupil jeden z jejích obrazů, slovo dalo slovo a ode dne, kdy se poznali, se prostě tak nějak vyskytuje v jejím životě a každý z jejího blízkého okolí, ho moc dobře zná. Žádné hlubší city k němu ale nikdy neuchovávala a ví, že ani nikdy nebude. Na lásku má totiž ještě spoustu času, který prozatím hodlá využívat úplně jinak. Třeba návštěvou Illei, do níž společně s Lou brzy zavítá zavítá za jejich rodinou v době, kdy se její dva šílení bratranci rozhodli uspořádat tradici, během které se před třiceti lety seznámili její rodiče.

bottom of page