top of page

Hsin Anders

Status: osobní strážce krále
Kasta: Druhá

Provincie: Angeles

Věk: 27 let

Datum narození: 1.5.

Výška: 183 cm

Váha: 80 kg

Barva vlasů: Špinavá blond

Barva očí: Zelenohnědé


Vzdělání:  Středoškolské

Oblíbená barva: Zelená, hnědá, černá
 

Stav: Svobodný
Děti: Žádné

Rodina: Sinéad (matka, zesnulá), Reginald (otec, 50)

Face Claim: Christopher Mason

Zájmy

Vlastnosti

“how do ya destroy a monster without becoming one?”

0219ff8017587bc41e8c91605077ce9f.png

Charakter

Minulost

Tenhle špinavý blonďák s hlavou plnou rozkošných kudrlinek a škádlivým úsměvem s těmi nejprovokativnějšími rarášky je postrachem všech svobodných dívek. Ve svém volném čase velmi rád flirtuje, a ještě raději se nezávazně baví, ovšem s tím, jak stárne a jak Léna ráda říká, moudří, spíše se poohlíží po dívce, se kterou by mohl založit rodinu a mít pár dětí - inu, rozhodně takové poohlížení plánuje! Svou práci bere velmi vážně a zodpovědně, a princ Benjamin se na něj může spolehnout kdykoliv, kdy je to potřeba. Nedělá mu problémy se dostavit do práce i v časech osobního volna, pokud se jedná o situaci, kterou Léna či jiný strážce sám nezvládne, nebo o takovou, kde se nejvíce hodí jeho specifický skillset. Pokud se zrovna nehoní za krásnou dívkou, najdete jej v knihovně, kde čte nebo skládá vlastní poezii, či na hodinách jógy a meditace, které mu pomáhají udržet se v klidu a v pohodě, jedno v jak stresující situaci se ve svém pracovním životě nachází. Jeho blízcí přátelé mohou ocenit nejen jeho schopnosti v pečení, ale také absolutní diskrétnost a spolehlivost, kterou jako kamarád oplývá. Umí dobře naslouchat a jeho rady jsou vždy dobře mířené a plné starosti o ty, na kterých mu záleží a které miluje. Kromě svých přátel miluje také cestování, na které využívá veškerou svou dovolenou. Je velmi oddaný odkazu své matky, která ve svém životě mnoho krásných věcí nezažila a nemohla si splnit žádný ze svých snů, a tak se snaží plnit je za ni. Její hrob navštěvuje po každém výletu, aby jí povykládal o všem, co na místě zažil.

Pohádky nemají dobré konce, kromě těch, které mu jeho matka četla před spaním. Ty vždy končily opulentní svatbou, šťastnou nevěstou a zamilovaným ženichem. Realita všedního dne však byla úplně jiná, a ani modrá deka, do které matka všila zlatou nití hvězdy, nestačila k tomu, aby ji zahnala - jedno jak se pod ní skrýval s rozsvícenou baterkou, aby na něj nemohla tma. Jako dítě tíži své existence nikdy nevnímal, neboť mu o ní nebylo řečeno, a možná to tak bylo správné. Komu by se líbilo slyšet, že nebyl počatý z lásky, ale ze znásilnění? Kdo by k tomu ještě chtěl vědět, že jeho matce nezbylo, než si jejího násilníka vzít? Všechny tyto nepříjemné pravdy se dozvěděl až mnohem, mnohem později, ve chvílích, kdy už s nimi nemohl nic dělat. Jako by snad před tím mohl… Dětství měl hořkosladké. Jeho milovaná matka, která s ním trávila každičkou sekundu jeho života, provoněla dům sladkým pečivem, ovocnými dorty, meruňkovými kapsami a tvarohovými buchtami. Roztrhané oblečení mu zašívala barevnou nití, na prodřená kolena aplikovala motivy z jeho oblíbených pohádek. Společně na zahrádce pěstovali jahody a hrášek, zalévali bílé růže a foukali do červeně a žlutě zbarvených berušek. Dny byly idylické, pozdní odpoledne a večery páchly po bolesti, křiku a frustraci. Možná byl jen malé dítě, ale i on věděl, že tatínci nemají bouchat do maminek, to se prostě nedělalo. Poprvé, když se mu zkusil postavit, pokusil se chránit svou matku, skončil na pohotovosti s rozbitou hlavou. Maminka jej držela v náručí, pěkně posazeného na klíně, zatímco brečel bolestí. Doktorovi řekla, že spadl a narazil se. Nikdo jí to nevěřil. Ale nikdo taky nic neudělal. Kéž by tehdy někdo něco udělal. Svět se ale zdál slepý vůči tyranii, kterou doma prožívali. Život se brzy stal rozdělený na dvě části dne - čas bez otce, a část s otcem - a jen jednu část stálo za to žít. postupem času se stával vzdorovitějším, a tresty byly o to více bolestivé, až jednoho dne, kdy mu otec zlomil ruku a dolámanou mu ji držel dlaní nahoru nad sporákem a jeho maminka se k němu snažila dostat… se vše zlomilo. Ten den totiž Sinéad zabojovala zpátky a srazila svého manžela k zemi velkou skleněnou vázou. Nebyl čas na prázdná hrdinství. Zatímco byl otec v bezvědomí, sbalila mu malý batůžek s nezbytnostmi a běžela s ním na vlakovou stanici. S dopisem, určeným pro její kamarádku v palácové stráži, zastrčeným ve vnitřní kapse bundy. Moment, kdy se na vlakovém nádraží loučili a on ji prosil, aby odjela s ním, a matka neměla na druhý lístek, jen na ten jeden pro něj, byl tím posledním, ve kterém svou milovanou maminku viděl naživu. V batohu bylo všechno, co by kdy mohl potřebovat a bylo zřejmé, že Sinéad plánovala dostat jej pryč už nějakou dobu. Jeho doklady, základní učebnice, informace o vzdělání, oblíbená knížka, milovaný plyšák, pytlíček s legem, pár kousků oblečení, ručně sepsaná kuchařka s recepty na jeho oblíbená jídla a krabička s věcmi, do kterých jeho matka nastřádala své největší cennosti - něco, aby na ni nikdy nezapomněl. Hned nahoře byla složená letenka na cestu, kterou dostala od prince, a na kterou se nikdy nevydala, protože se, inu, narodil on. Cestu proplakal, kdo ví zda více bolestí, nebo steskem. Pořád byl jen malý kluk, i když se někdy cítil jako mnohem, mnohem víc, a jindy… jindy jako absolutní nikdo. Naštěstí se zvládl dostat do paláce - dopis od jeho matky, bývalé účastnice Selekce, adresovaný osobní strážkyni korunního prince, zdá se, že zafungoval přesně tak, jak si jeho matka vysnila. V paláci dostal nový domov. Novou rodinu, která jej podržela, zatímco se účastnil pohřbu své matky, která jej nenechala ve štychu, když byl nucen vypovídat před soudem, aby jeho otce poslali za to, co udělal mamince, do vězení na věčnost. Byli mu oporou v okamžicích, kdy měl pocit, že se ze ztráty maminky nikdy nevyrovná. S tím, jak čas ubíhal, se se svou ztrátou zvládl poprat, přestože bolest z toho, co zažíval, a její následky, v něm zůstanou nejspíše do konce života. Léna mu ukázala, že není třeba žít život v lítosti, o samotě, ale že je možné jej prožít naplno a tak šťastně, jak je to jen možné. Postupem let v ní našel svou druhou matku, která sice nikdy nebude schopná zabrat prázdnotu, která zbyla po Sinéad, ale která zaplnila úplně jiná, a o nic méně důležitější místa. Inspirovala jej také k tomu, aby se z něj stal strážce, a byla jedním z těch, kteří na něj byli tvrdí a nesmlouvaví, a kterým může děkovat za to, že se dostal tam, kam se dostal. Společně se svou adoptivní matkou nyní okupuje prestižní pozici strážce korunního prince Benjamina, a ve své pozici nachází mnoho hrdosti a také pocitu správnosti - zkrátka že je tam, kam vždycky patřil.

bottom of page