top of page

Felicity Vera Brent

Status: Recepční v rodinném hotelu
Kasta: Čtvrtá

Provincie: Whites

Věk: 22 let

Datum narození: 11.11.

Výška: 173 cm

Váha: 57 kg

Barva vlasů: Zrzavá

Barva očí: Modrá


Vzdělání: Vysokoškolské

Oblíbená barva: Bílá, zlatá a oranžová

Stav: Svobodná
Děti: Žádné

Rodina: Matka Arlena - 47, Otec Lawrance - 49, Teta Adriane - 44

Face Claim: Yalen Kalan

Zájmy

Vlastnosti

"Good advice is always certain to be ignored, but that's no reason not to give it."

48c0c072abc1a93a86b9731e5ca80943.jpg

Charakter

Minulost

Felicity v davu hned tak nepřehlédnete. Můžou za to její výrazné zrzavé vlasy, které na dálku doslova září. V práci je má většinou vyčesané do culíku či drdolu ale mimo ni se svými kadeřemi ráda před ostatními chlubí. V minulosti taky zkoušela blond, ale v té barvě se cítila moc zakřiknutá a nepomohly tomu ani růžové melíry které to vlastně celé ještě zhoršily. Nakonec tedy neměla na výběr a k zrzavé se hold zase rychle vrátila. Vlastně ji to ani moc nevadilo. Její vlasy se jí líbí, a i když není zrzavá jediná tak se s nimi vždy cítila tak výjimečně. A nejen kvůli tomu tahle holka asi upoutá váš pohled. Když se na ní podíváte blíž všimnete si jejich jasně modrých a pronikavých očí. Očí plných zvídavosti, tajemství ale i něhy. Obličejové rysy zdědila po matce a barvu vlasů po otci. Ne že by ale byla dokonalá. To není nikdo. Dost často se pere s tmavými kruhy pod očima, které má z toho, že si dlouho do noci čte. Co se jejího stylu oblékání týče ráda se obléká do klasického stylu. Většinou z období mezi první a druhou světovou válkou. Nebere to tak extrémně ale ráda čte knihy z těchto let a občas na sebe vezme starší šaty či blůzu do stylu tohoto období. Jinak ale většinou nosí černou a bílou barvu. Na to, jak výraznou má barvu vlasů se snaží to svým stylem trochu vykompenzovat a nenosí moc zářivé barvy i když třeba oranžová a zlatá jsou ještě bílou její oblíbené barvy. Moc často ji také neuvidíte v kalhotách. Těch moc nemá a devadesát procent její skříně zabírají šaty, sukně a elegantní blůzky. Přesto není takovou dámičkou, jakou by se mohla zdát. Ano, etiketa ji není cizí, ale pochází z chladné a nehostinné provincie. Abychom se ale dostali taky k její povaze. Felicity je bezesporu extrovert který ani na chvíli nezavře hubu. Takže vydržet v její společnosti je občas trochu výzva. Jediný způsob, jak se jí zbavit je vtisknout ji do ruky knihu a ideálně odkázat do míst kde slunce nesvítí abyste měli jistotu, že nepřijde za několik hodin otravovat zase že už to co jste ji vtiskli do ruky má přečtené a znovu vyžaduje vaši společnost. Ovšem zná své meze a ve vážných situacích se dokáže zachovat dospěle a mít pořád chladnou hlavu. I tak v ní je ale pořád něco z toho malého zrzavého dítěte, a i když se chová jakkoli pořád můžete v jejích očích zahlédnou tu malou jiskřičku. Tu malou jiskřičku byste tam našli i v době kdy se naučila jejímu největšímu koníčku. Čtení. Arlena ji učila trochu číst ještě, než nastoupila do školy, a přestože s tím stejně jako snad každé dítě ještě nějakou dobu bojovala tak si to úplně zamilovala. Po dětských knížkách s vílami, skřítky a létajícími zvířátky objevila Harryho Pottera. A ten ji poprvé odkryl svět fantazy. Toho se nepustila opravdu dlouho. Nejraději vždy měla příběhy o vikinzích. Sice nežila ve Skandinávii, kde se to většinou odehrávalo, ale když si četla ve své zasněžené provincii a za oknem u kterého seděla zuřila sněhová vánice, nebylo tak těžké si to aspoň představovala. A i když dnes jsou jejími společníky primárně svazky obsahující vraždy, záhady nebo i romantiku všedního života tak se k vikingským válkám ráda vrací. Dál byla už od mala vcelku pohybově nadaná. Myslela si že ale jen na sporty. Samozřejmě ne na všechny ale v takovém lyžování, snowboardování, běžkování nebo bruslení je přirozeně přeborník. Však taky na svazích a rybnících strávila nespočet hodin ze kterých by šlo uspořádat nespočet dní pilného tréningu. Pak ale začala tančit. Ne nějak závodně ale díky pofidérnímu tutorialu na YouTube se naučila Jitterbug. Párový tanec z padesátých let. Sice si ho úplně zamilovala ale tancuje ho s otcem jen na nějakých akcích v hotelu, kterých v roce moc není. Ovšem zatímco byla ale nadaná pohybově a měla něco v hlavě tak na jakékoli umění je úplný trotl. Peak jejího kreslení byla vždy tak maximálně sluníčko v rohu a pod ním usmívající se stickman. To že někdy vytáhla pastelky nebo zamíchala štětečkem pár levných temper koupených v knihkupectví ve městě bylo jen vinou školy která ji nutila docházet na výtavnou výchovu kde každou hodinu zažívala úplná muka a snažila se, aby aspoň bylo vidět, že něco dělá. Ono by ji to možná bavilo. Jen kdyby jí to šlo. To má u hodně věcí. Taky je možná až moc rychle vzdává ale zase se nechá snadno přemluvit k tomu, aby to zkusila znovu. S kreslením se ale nikdy nějak moc neskamarádila. A to se snažila opravdu dost. Její matka byla totiž malířka, a i když z ní byla trochu zklamaná tak její otec naštěstí vlastí hotel, a tak byla černou ovcí naštěstí je pro půlku její rodiny. Co jí ale celkem bavilo ale šlo o něco méně bylo vždy psaní. Díky čtení má vcelku velkou sloní zásobu, a tak se jí slohovky vždy psaly o něco líp. Někdy taky zkusila nějaký vlastní příběh, ale nikdy se nejednalo o nic světoborného. Pokud se to ale dá počítat jako umění tak se přeci jenom něco od své tety – specialistky na ruční práce všeho druhu něco naučila. Háčkovat. Sice vám šálu uháčkuje tak minimálně za týden, ale hlavní je, že ji to dokáže zabavit. Její teta se jí pokoušela naučit i něčemu jinému. Například pletení, tkaní nebo vyšívání ale háček s vlnou ji prostě chytli ze všeho nejvíc. Jelikož po škole začala pracovat v otcově hotelu kde nezapomněl zaměstnat ani svou manželku a švagrovou. Nastoupila na místo recepční s plánem, že si zatím bude hledat nějaké místo kde by znalosti kriminalistiky které se naučila uplatnila. Postupem času ale zjistila že je vlastně nadšená z toho, co může dělat momentálně. U její práce je hodně důležitý kontakt s lidmi, a to je to co ji naplňuje. Felicity je prostě zrzavá ukecaná holka se kterou se ale nikdy nebudete nudit (zaručit se za ní ale nemůžu).

Arlena byla mladou dívkou studující umění v zapadlé provincii Whites. Moc nic se tam nedělo a její rodiče ji vštěpovali do hlavy, že se malbou neuživí a celé tohle studium je k ničemu. Nikdy je ale neposlouchala. Ovšem musela jim dát za pravdu, že peníze by se hodily. Proto tedy začala pracovat v pekárně. Bavilo ji to a peníze z toho taky špatné nebyly. Sice tam byla jenom na brigádě ale rodiče byly spokojení. Jednoho dne ale dostal daný podnik nabídku. Jejich pečivo bylo vyhlášené po celém městě. Ta informace se dostala i do hotelu na kraji města. Arlena tam nikdy nebyla. Za prvé: Kdo by jezdil na dovolenou do města kde bydlí? A za druhé to byl přesně takový snobský podnik pro zbohatlíky, co chtěli vidět sníh a podívat se na polární záři. A.k.a. to jediné co tedy bylo aspoň maličko zajímavé. Hotel pekárně tedy nabídl, aby pečivo dováželi k nim. Pekárně by to udělalo reklamu, a tak na to majitel bez rozmýšlení hned kývnul. Na doručovatelku pečiva pasovali Arlenu. Jak jinak. Byla jedinou brigádnicí a starším pekařkám co celý den motají housky a stěžují si na bolavá záda přece nemohli udělat to, že by je každý den posílali na kole přes celé město se snad tunou pečiva. Když Arlena poprvé do hotelu dorazila přišel ji přivítat syn majitele hotelu. Lawrance. Byl to vysoký zrzavý mladík. Arlena ho neměla zrovna v lásce. Když chodila na základku tak byl o ročník výš než ona a nějak si tam nepadli do noty. Čím častěji ale do hotelu jezdila tím víc se s Lawrancem bavila až ji jednou pozval ven. Rozuměli si, a tak nebylo divu a po čase přemlouvání kamarádů z obou stran do toho konečně praštili. Opravdu se milovali a tři dny po dovršení Arleniny plnoletosti ji Lawrance požádal, o ruku. Tentýž rok se vzali a nečekali dlouho a Arlena otěhotněla. Rodiče ji vyhodili domu a ona začala bydlet v hotelu který Lawrance mezitím zdědil, když jeho otec při dopravní nehodě zahynul. Těhotenství Arlena neměla jednoduché. Po celou dobu ji provázeli extrémní nevolnosti a bolesti ale přeci jenom o devět měsíců později porodila malou holčičku. Jméno měli vybrané už od svatby, a tak se nerozmýšlela ani chvíli a její malá dcerka dostala jméno Felicity. Celým jménem Felicity Vera Brent. I když Arlena nebyla se svými rodiči v kontaktu tak právě její prostřední jméno Vera bylo i jméno Arleniny matky. Lisy neměla nějak zajímavé dětství. Ale zato šťastné. Už ve školce si našla nejlepší kamarádku Dulcii a od té doby spolu trávily snad všechen čas. Pak nastoupila do školy. Byl to celkem šok oproti školce kde si mohla celý den hrát. Tady musela pěkně zapracovat, a i když nepatřila zrovna k těm nejlepším žákům ve třídě tak se se svou průměrností nějak sžila. Jediný předmět, ve kterém opravdu výjimečně vynikala byla angličtina. Navíc ji to bavilo, a i bez učení z ní měla vždycky, každý rok jedničku. Jinak byla ale tragická ve výtvarné výchově. Naštěstí jim vyučující řekla že chce vidět jen že se snaží. Ovšem i když se Lisy snažila tak ji to nebylo nic platné. Po několika dalších letech přešla na střední. To bylo poprvé co se rozešly cesty Dulcie a Felicity. Dulcie odjela na internát do Allens, a i když se holky snažily si psát a volat aspoň jednou za týden tak jejich dlouholeté přátelství skončilo. Felicity to sice mrzelo ale v tu dobu měla moc práce na to se poznávat s novými spolužáky a naštěstí se kvůli tomu tak moc netrápila vzhledem k tomu, že si našla velké množství dalších přátel. Ovšem nejlepší kamarádku jako Dulcii už nikdy nenalezla. Vždy byl ale její sen stát se soukromou detektivkou nebo aspoň kriminalistkou jako ve starých detektivkách které tak ráda četla. A tak po maturitě podala přihlášku na Vysokou školu Kriminalistiky a forenzní disciplíny. A hádejte co. Dostala se. Sice to nebyla její vysněná univerzita v Hudsonu, ale tohle bylo blízko města a říkalo se, že kvalita vzdělání má vysokou úroveň. Takže se s tím po uronění pár slziček spokojila. Celkově byla Lizy vždycky přizpůsobivá a změny ať v životě nebo plánu zvládala vcelku dobře. Na tu univerzitu ale chtěla už strašně dlouho, a tak i když to oplakala se začátkem září nastoupila na zmiňovanou vysokou školu kam se na rozdíl od Hudsonské univerzity dostala. Ne že by tam zažívala úplnou šikanu, ale do kolektivu moc nezapadla. Na to, jak moc mluvila s nikým za klasický školní den neřekla takřka slovo. Ovšem brala to tak že se aspoň nemusí rozčilovat a věnovat se pořádně na studium. I tak ji ale kamarádi chyběli. A tak se rozhodla napsat staré kamarádce. Dulcii. A ona kupodivu odepsala. Felicity zjistila že její nejlepší kamarádka ze školky nyní žije v Allens se svým manželem a adoptovaným synem. Neváhala tedy a o prázdninách se k nim přijela dodívat. Jejich syna Henryho si úplně zamilovala a rodinu Dulcie brala jako svou vlastní. Ovšem měla i svou pravou rodinu ale díky studiu na ně popravdě trochu pozapomněla. Oni tu ale byli stále pro ni. Za doby jejího studia se hotelu začalo zdařit čím dál víc, a i když v jejich provincii stále více už dlouhodobě upadal turizmus tak se tohle přepychové místo v malém městečku stalo oblíbenou turistickou destinací. Po dokončení vysoké školy se rozhodla najít některého soukromého detektiva co b hledal asistenta. Sice jí všichni namlouvali, jak moc hloupé to je, ale na to nedbala. Mezitím ji otec zaměstnal u nich v hotelu. Pracovala jako recepční a práci si tak zamilovala že si málem své rozhodnutí o asistentovi rozmyslela. Do jejího těžkého rozhodování o práci byla ale ani ne rok po dokončení jejího studia vyhlášená Selekce. Sice se o královskou rodinu nikdy moc nezajímala ale doslova si řekla „Proč ne?“ a začala papír vyplňovat. Samozřejmě to musela několik hodin konzultovat s Dulcií a s rodiči ale přihlášku odeslala. Kdo ví? Třeba jí Selekce ukáže správnou cestu v životě.

bottom of page