top of page

Dimitrij Lev Nikolayev

Status: osobní strážce

korunního prince Andrewa
Kasta: Druhá

Provincie: Angeles

(Původem Ruské impérium)

Věk: 27 let

Datum narození: 9.1.

Výška: 181 cm

Váha: 80 kg

Barva vlasů: Kaštanová

Barva očí: Tmavě zelená


Vzdělání:  Univerzita speciálních jednotek,
Čečensko, přezkoušení v Illei

Oblíbená barva: Smaragdová

Stav: Svobodný
Děti: Žádné

Rodina: sestra Adelina (16)

Face Claim: Kieron Moore

Zájmy

Vlastnosti

"Never say never."

950251436960955ad4714f9c52f1d474.jpg

Charakter

Minulost

Jestli někdy narazíte na chodbě na horu v obleku osobního strážce, s přísným pohledem, ze kterého člověku zamrazí, a s ostře řezanými čelistmi, pak to byl právě Dimitrij. Vždy pevně srovnaný do hrdé pózy, vždy v pozoru, vždy vražedně připravený na akci. Ať už byť jen stojí, prochází se po chodbě nebo následuje svého svěřence, každý si všimne jeho ostražitého, ostrého pohledu, protože on, má přehled o všem. Podle lidí mu nejbližších je na sebe až příliš přísný, nemá téměř žádný volný čas, který by nevyužil jinak nežli tréninkem či běháním, což ho dělá téměř nejlepším v tom, co dělá. Nemá rodinu, nebo o ní aspoň nikdy nemluví, pokud tedy vůbec s někým promluví.. S čímž se pojí i fakt, že si chrání své soukromí a nemá příliš moc blízkých přátel. Mezi strážci jich je opravdu málo a sám by je nejspíše dokázal napočítat na jedné ruce. I přesto ani jeden z nich by o něm neřekl žádné špatné slovo. Dimitrij je sice uzavřený a není moc výřečný, ale mezi Illejskými strážci si dokázal vydobýt své místo plné respektu a důvěry. Podle všeho je to na veřejnosti možná smrtelně tichý a příliš upjatý muž především plnící svou práci, ale v nitru je prý velice oddaným přítelem, jenž by pro své nejbližší doslova zabíjel. Pod jeho tvrdou skořápkou se totiž skrývá to láskyplné srdce, co na své blízké nedá dopustit. Možná z toho důvodu nemluví o své rodině a za celou dobu své služby neměl ani příliš vážnou známost. V hlavě mu totiž hraje jen to, že jakmile by začal milovat, už pro něj práce nebude prioritou, měl by svou slabinu a to vnímá jako špatné znamení. Ve společnosti je ale přitom okouzlujícím tanečníkem a příkladným společníkem, takže se s ním jeho svěřenec rozhodně nikdy nenudí. Náplň jeho volného času mimo službu je poté zcela jasná - a to plná tréningů, běhání, dýchacích cvičení a otužování/koupání v ledu pro lepší výdrž. Každé ráno brzy před směnou vstává kvůli rutinnímu cvičení tai-chi a rannímu běhu, aby byl připravený na službu po boku prince a stejně tak svou službu i zakončuje. Za roky své služby si nikdy dobrovolně nevzal dovolenou, protože k tomu sám nikdy neměl důvod, přesto potají miluje kulturu obecně. Není obraz v paláci, jenž by neměl prostudovaný, v knihovně je tak často, že jej knihovník s radostí zdraví jako starého známého, a stejně tak i v místních galeriích a muzeích, kam si čas od času chodí jen tak vypnout, jeho tvář už znají. I když miluje cestování, už jen z povinnosti k princi si sám dovolenou daleko od Angeles nedovoluje.

Jedné velmi mrazivé noci ve městě plném pestrobarevných krás se konalo jedno z nejvýznamnějších baletních vystoupení roku. Bylo pozváno mnoho významných hostů, především lidé z politiky, diplomaté, včetně samotného Cara s rodinou, který pozval ze svých řad i jedny z nejvýznamnějších či velmi nadějných vojáků a strážců. Mezi nimi byl i na vzestupu samotný Aleksander Iljev Nikolayev, plný hrdosti a pýchy na to, že patřil mezi vyvolené, co se mohli účastnit napříč tím, že o umění doposud neměl sebevětší zájem. Ovšem jen co vystoupení začalo, nedokázal se odtrhnout. Poprvé za svůj život jindy velmi tvrdý a nekompromisní Aleksander, většinou neprojevující žádné emoce, seděl beze slova na svém místě zcela ohromen. Okouzlen ladnými pohyby, silným dějem oživeným živou hudbou toho nejlepšího orchestra v říši, civěl na představení téměř s otevřenou pusou. A pak se to stalo, na řadu přišlo sólo začínající hvězdy Victorie Anny Abramov a Aleksander v hlavě už neměl nic jiného. Její pronikavý pohled, ladné pohyby a plné rty. Musel ji poznat, musel ji znát, což se mu vyplnilo ihned po vystoupení na večírku s účinkujícími. Napříč faktem, jak samotný Aleksander Victorii propadl, se mladá hvězda chovala velmi odtažitě. V hlavě neměla totiž nic jiného nežli jen kariéru a představu velkého snu, do kterého momentálně nezapadal žádný muž s jakýmkoliv jeho zájmem, natož jakýsi voják s zeleným mozkem. Jak se ale zdálo, Aleksander se nenechal odradit. Jeho nekompromisní vytrvalost se po celé ty tři roky vyplatila v den, kdy se Victoria znovu objevila na proslulých prknech Petrohradského divadla. Tehdy čelila pravdě vstříc a musela se rozhodnout mezi kariérou a rodinou. Každým rokem byla starší, a každým dalším rokem bylo pozdě. A pak se najednou poštěstilo, nad jejich městem zrovna tancovala neodolatelná polární záře, když se nemocničním pokojem rozezněl řev prvního, vytouženého syna. Zrod velké, vytrvalé lásky, hrdost rodu, jenž se slavnostně zapíjela týdny. Do ledem prolezlé země, kde si odmalička člověk zvykal na extrémní podnební podmínky, do zvláštně vedené rodiny, kde si poprvé za svůj život Victoria zvykala na to nedřít na sobě samé a užívat si lásky manžela, který však kvůli své kariéře byl velmi často pryč. A i když se Victoria všemožně snažila, aby Dimitrij vyrůstal pokojně a šťastně, nedokázala zamezit přísné ruce proslulého vojáka s účelem vedení vlastního syna k píli, řádu a tvrdosti už od brzkého věku. Čelit všemu tomu tlaku z otcovy strany mu však v jistém smyslu velice napomáhal samotný charakter zděděný po velmi cílevědomých rodičích, jenž si tvrdou prací a roky odříkání vysloužili to, co od života chtěli. I když balet byl Victoriiným vším, malý Dimitrij to všechno předčil a ona se už do své práce nikdy nevrátila. Částečně za to mohl její věk a především to, že už nic nebylo takové, jako dříve. A tak se stalo, že se po dlouhých jedenácti letech neplánovaně do jejich rodinky narodila i dcerka. Okatá Adelina s srdcem a duší své matky, jenž na následky své dřívější dřiny v baletu a stresu během těhotenství při porodu zemřela. Přesně to byl bod zlomu, ve kterém se z Aleksandera stal ještě větší dříč, blázen, který chtěl po svých dětech nemožné. Malý Dimitrij všemu tenkrát čelil sám, protože novorozená Adelina byla převedena do péče tety, sestry Victorie, z důvodu otcovy nenávisti. A tak se v malém Dimitrijovi zrodila jistá nenávist, vůči otci za to, jak se zachoval a vůči jeho tvrdé vlasti, která otce přístupem k životu změnila ve zvíře, kterým se stal. Sám se do sebe uzavřel a ve věku 15 let byl převezen do internátní vojenské školy, zcela odříznut od normálních lidí, zbytku rodiny a života obyčejného smrtelníka. Jestli si myslel, že jeho život do té doby pod rukou otce byl těžký, pak samotná škola byla přímou cestou do pekel. Tvrdé, nekompromisní výcviky s nedostatkem odpočinku už od začátku zkoumaly a posouvaly limity všech mladých studentů po dobu několika let. Za celou tu dobu se Dimitrij s otcem ani jednou neviděl. Sem tam o něm zaslechl nějakou tu zprávu, podle všeho se z něj stal dokonce plukovník, ale jeho to nijak nezajímalo. Když měl náhodou volno jediné, co jej doopravdy zajímalo, byla mladší sestřička a to, jak se má. Ona byla jediný důvod, proč to Dimitrij doopravdy nikdy nechtěl vzdát. A i když po internátní škole plný sil a odhodlání nastoupil do další, tentokrát do školy pro speciální jednotky v Čečensku, byl si jist, že jen díky tomu by ji dokázal zaopatřit. Roky šly dále, malá Adeline rostla doslova do krásy a duše plné umění stejně, jako dříve její matka. A Dimitrij se i takto na dálku co nejvíce snažil, aby se měla co nejlépe. Během studia se v Čečensku dokázal vypracovat na hodnost podpraporčíka a učil se všech možných speciálních výcviků, které jen nadále posouvaly jeho hranice. Stále se měl co učit, přesto by se dalo říci, že byl velmi nadějným adeptem. V ten čas si dokonce dovolil projevit jakousi slabost a poprvé si někoho k sobě pustit blíže. Svietlana byla velmi okouzlující vojanda s tvrdou náturou a až s přílišnými cíli, přičemž se jí nijak zvlášť nezamlouvalo, že je v jejím okolí někdo daleko lepší nežli ona, a tak se později ukázalo, že vsadit na lásku nebyl ten dobrý nápad. Aniž by Dimitrij vůbec tušil co a jak se přesně semlelo, byl to právě on, co se musel urychleně odhodlat k opuštění jejich země, nechat vše za sebou a žádat o politický azyl s účelem pro to udělat maximum. Naštěstí se ukázalo, že v Illei nejsou ani zdaleka tak přísní lidé jako ti, které z domova znal pod tlakem jeho otce, a tak se jeho život stal daleko lehčím. Roční výcvik a následovné přezkoušení u Illejských ozbrojených sil pro něj později bylo už jen jakýmsi odpočinkem, při kterém se konečně lépe srovnal a měl více času i na kulturu, kterou po matce tolik miloval. Možná i díky tomu všemu pro něj nebylo výsledným překvapením, když jej vybrali mezi strážce do paláce, a i přesto to bral jako poctu. Sloužit někomu, jako byla illejská královská rodina, pro něj byla čest a i když byl plně rozhodnut princi Andrewovi nedělat žádnou chůvu a neriskovat tak své místo, po čase si na sebe dokázali přece jenom zvyknout. Od úprku do Illei uplynuly už dlouhé čtyři roky, a přesto nikdy nepřestal myslet na svou sestru jako jedinou z jejich rodiny. Na její pohodlí a dobrý život, který podporoval částí svého platu. Zároveň to byla po celou tu dobu jediná žena, co měla důležité postavení v jeho životě a přesto o ní nikdy před nikým nemluvil. Vnímal ji jako svou slabinu, o kterou se takto na dálku staral, zatímco vyrůstala v poklidu a daleko lepším životě nežli on sám.

bottom of page