prof.jpg
frame4.png

Amelia T. Azarenka-Blackmore

Status: Divadelní herečka / studentka

Kasta: Pátá

Provincie: Calgary

Věk: 20 let

Datum narození: 20.8.

Výška: 175 cm

Váha: 66 kg

Barva vlasů: Tmavě hnědá

Barva očí: Tmavě hnědá

Oblíbená barva: Červená, fialová
Vzdělání: Střední škola, momentálně studuje literárně-dramatický obor

Face Claim: Alyssa Renée

Stav: Svobodná

Děti: Žádné
Rodina: Matka Tonya, otec Christian, bratr Adam


Zájmy: Škola, líčení, divadlo, poezie, literatura, Společnost mrtvých básníků

Vlastnosti: Zapálená, vášnivá, tvrdohlavá, kousavá, sarkastická, miluje černý humor, drzá, odvážná, zábavná, nápomocná, bohémská, pro každou špatnost

Charakter

Amelia je celá její matka. Zdědila po ní útlou postavu, dlouhé tmavé vlasy i lesknoucí se hnědé oči, malý nos a vysoké lícní kosti. Narozdíl od její matky Amelii ale nezkazily drogy a proto jen září mládím a podle její babičky i krásou. Objemnou hnědou hřívu nosí nejčastěji rozpuštěnou nebo v pro ní tak typickém drdolu na temeni hlavy, kdy ji několik pramínků spadá do obličeje. Obličej má většinou ozdobený hojným množstvím make-upu a je vidět, že líčení je její velkou zálibou. Nedělá to, protože by se za nenamalovanou sama sebe styděla. Její makeup je ale její součástí, její osobností, malým uměním na její tváři. Umělé řasy, stíny, linky, pihy, tmavé rtěnky - nebojí se ničeho. A i když si většinou může dovolit jen drogerkovou kosmetiku, dokáže z ní vykouzlit vážně povedené líčení, které sklízí komplimenty nebo uznalé pohledy. A pokud ji někdo odsuzuje, věnuje mu Amelia jen přeslazený úsměv a přidá si o vrstvu rtěnky navíc. Co se týče oblékání, miluje topy a trička se zajímavými výstřihy, ale to se do školy nehodí. Tam chodí oblékaná v dark academia stylu, Miluje paletu jemných, temných, přírodních barev, a dobře vypadající oblečení, které ráda loví v různých starých sekáčích. S takovým stylem se do školy skvěle hodí. Tajemné, historické prostředí, tišší, intelektuální spolužáci, krásná architektura, knihovna. Amelia se na začátku svého studia s nikým mimo hodiny divadla moc nebavila, ale objevila další vášeň v podobě poezie. Psala ji všude, na hodinách, které ji moc nebraly, na lavičce ve školním parku, v zákulisí divadla, v knihovně, v jídelně. Jednou ležela v noci na své posteli na koleji, když ji napadl skvělý verš. Popadla první papír, co jí padl pod ruku - učebnice přednesu - a zapsala ho na první stránku. A napadl ji další verš. Složila tu nejdelší zlomenou báseň, ale usnula. Ráno na ni zapomněla a knihu vrátila spolu s dalšími učebnicemi do knihovny. Nadávala by si, že tak krásný kousek někde založila, ale o několik dní později ji na konci školního dne zastavil jeden student, který studoval stejný obor, jako ona, i když nikdy moc nebavili. Měl na sobě volné, černé sako a ledabyle zapnutou košili. Ve tváři záhadný výraz. Natáhl ruku a v ní držel učebnici. Na zažloutlé stránce se vyjímalo její písmo napsané tmavě modrým inkoustem. Její báseň. A pod ní naškrábané její jméno. Jen Amelia. Ale stejně nějak musel vědět, že to je ona. Zavedl jí do části školy, kam se už moc nechodilo, bylo tam vše staré, neopravovalo se a ve vyučovacích hodinách tam nebylo ani živáčka. Přišli do staré učebny, ale ne z důvodu, z jakého normálně studenti do prázdných učeben chodí. Byla tam parta mladých lidí, kteří seděli v prázdných lavicích, kolem sebe knihy, zápisniky, hrnky s kávou. Společnost mrtvých básníků. Ano, neoriginální název, ale kousavá, introvertní rebelka tu našla svůj domov. Mezi dušemi, co se ztrácejí ve starých knihách a básních. Mohla tu dát průchod své vášni, diskutovat o věcech, našla si tu svou druhou rodinu. Mohla být tím, kým je. A po dlouhé době byla doopravdy šťastná. Do Selekce se přihlásila bez rozmyšlení. Je vděčná, že když se před pár měsících s Michaelem, jedním ze členů Mrtvých básníků, domluvila, že se spolu jen tak vyspí, dostala strach a utekla. Bylo to trapné, ale díky tomu si zachovala panenství, což bylo pro přihlášení do Selekce bůh ví proč důležité. A pokud by to opravdu vyšlo, ty peníze, co dostane, potřebuje. Její táta sice pracuje, ale něco navíc by se mu určitě hodilo a podpořilo by ho to. Nevidí sebe jako princeznu v krásných šatech nebo královnu. Přihlásila se čistě kvůli penězům a jestli to z ní někdo bude vymáhat, přizná to. Má svojí hrdost, ale nestydí se - snad kromě matky - za svou rodinu a za to, že celý život nemají tolik peněz nazbyt. A jestli to vyjde - bude si muset sice dát pauzu ve studiu a opustit Společnost, ale je si jistá, že to za to bude stát.

Minulost

Amelia začala chybou. Neopatrností. Přišla na tento svět kvůli pošetilosti a neuváženosti dvou velmi mladých lidí, které spojovala sice láska, ale žádná naděje na dobrý společný život. Matkou miminka, které uvnitř ní rostlo, byla devatenáctiletá dívka pocházející z Minsku a pracující v zapadlém bistru v málem městečku v Calgary, která se zamilovala do o rok mladšího studenta střední školy. Když Tonya Azarenka a Christian Blackmore zjistili, že spolu čekají dítě, byli velmi zaskočení a rozpačití, ale vlastně šťastní a připraveni vrhnout se do rodičovství po hlavě. Naivní a zaslepující láska, kterou k sobě cítili, jakoby úplně zastínila důvody, proč tohle všechno nebyl dobrý nápad. Tonyina pomalu, ale jistě stupňující se závislost na drogách, velmi špatný vztah s rodinou a fakt, že Christian neměl ani maturitu, se nezdály příliš relevantní. A tak se zasnoubili a s pomocí Christianových rodičů si zařídili bydlení v malém, útulném přívěsu. Oba dva si našli lepší práci, zatímco si budoucí otec ještě dodělával školu. Přesto se jim podařilo vydělávat dost na uživení i na menší radosti a potěšení a malá holčička - Amelia - se narodila do docela stabilního zázemí, kdy se její rodiče po jejím narození dokonce i vzali. Tahle idea mladé, šťastné rodiny se ale začala hroutit jen pár měsíců od jejího příchodu na svět. Matka spadla do smrtící náruče drog a dealování, nejdříve nebyla doma třeba jen pár hodin, poté přes noc, někdy, když byla Amelia už starší, i několik dní. Vždycky se našla, spící v autě na parkovišti u supermarketu, na gauči v bytě své kamarádky nebo na lavičce v parku, nebo se domů vrátila sama, dělajíc, jako by se nic nestalo. Výchova malé dívky, zápis do školky i do školy, česání vlásků, večerní předčítávání pohádky, dělání domácích úkolů a školní besídky tudíž připadly na Christiana. Ale on cítil k Amelii tak hlubokou otcovskou lásku, že mu to nevadilo, nikdy si nestěžoval, cítil lásku stále i ke Tonye, a proto jí nic nevyčítal a vždy měl pro ní otevřenou náruč. I když tušil, že se jeho žena na jakémsi večírku sjela, udělala nějakou hloupost a potom ho podvedla, i když si byl jistý, že Tonya se svými psychickými problémy není vhodnou matkou pro jeho dceru. Vždycky ji přijal zpátky. On ano, ale jeho dcera ne. Amelia od začátku brala svou matku jako někoho, kdo jen ubírá štěstí a peníze tatínkovi, jako někoho cizího a jí velmi vzdáleného. Christian o své ženě sice před dcerou nikdy nemluvil špatně, malá dívka to ale vycítila a před matkou se uzavřela. Amelia vyrostla brzy a naučila se být samostatnou, aby svému otci mohla pomáhat doma a neztěžovala mu život. Byla vždy chytré, upovídané dítě, které se nezdráhalo zajít až za hranice poctivosti a správnosti, aby si pomohlo. Ve škole kradla svačiny nebo tužky spolužákům a lepila pod lavici žvýkačky, zase ale bránila šikanované děti před agresory nebo dávala bezradným kamarádům opsat domácí úkol, který ona vždy měla vzorně a hlavně správně napsaný. Přesto, že ve škole zlobila, známky měla krásné a doma se chovala úplně jinak. Chtěla neustále tatínkovi usnadňovat a projasňovat život a být tu pro něj. Naopak na matku, která s nimi stejně trávila méně a méně času, byla nepříjemná a jasně dávala zoufalé Tonye najevo, že v Amelině životě pro ní není místo. Amelia se tak nějak přirozeně místo pokusu o napravení jejího vztahu s matkou soustředila spíše na rozvíjení sama sebe. Od první třídy hrála společně s třídou divadlo a dokonce i pomáhala vymýšlet scénáře panu učiteli. U dětských amatérských divadelních her to ale nezůstalo. Když jí bylo jen devět, rozhodla se, že by toužila po tom chodit do umělecké školy, jako hodně dětí, co znala. Už byla ale dost stará na to, aby si všimla, jak se její otec s obavami v očích díval na účty, které mu přicházely, jak jí platil pracovní sešity do školy poslední možný termín nebo jak se Amelia neúčastnila dražších zájezdů ve škole. Tak nějak věděla, že nemají tolik peněz, a tušila, že za to může i žena, která se nazývá její maminkou. Nejednou ji Amelia přistihla, když Tonya byla vyjímečně doma, že otci vybírá peněženku nebo “tajné” zásoby peněz. Když to říkala otci, jen se smutně pousmál, pohladil jí po hlavě a nic neříkal. A ona ho ani nechtěla nutit nic říct, i když by jí to strašně zajímalo. A tak si zjistila, kolik stojí studium v umělecké škole, probrala to doma s tátou a začala roznášet letáky, venčit psy, věšet kabáty v divadle nebo uklízet v kině a nelegálně vydělanými penězi platila alespoň část půlročního školné. Nastoupila na literárně-dramatický obor a brzy zjistila, že se našla. Jejich učitel byl magistr umění a opravdu profesionál, takže i když jejich skupina byla mladší věková kategorie, dařilo se jim dobře. Amelii divadlo neskutečně bavilo, ať už byla v hlavní roli, nebo v jedné z vedlejších, brala ho vážně a dělalo radost nejen jí, ale i jejímu otci, který si nikdy nenechal ujít jediné představení, i když ho už viděl. Určitě jí i spoustu dalo. Naučila se větší zodpovědnosti, naučila se mluvit a vystupovat před lidmi. Jak v umělecké, tak na základní škole byla učiteli oblíbená a dařilo se jí dokonce i v osobním životě. Matka se k nim jednoho dne vrátila a vypadala skvěle. Byla opálenější, živější, vlasy měla husté a v očích lesk. Bylo jasné, že je na tom dobře, začala chodit znovu do práce a vztah Amelie s matkou se přece jen o něco vylepšil. Tonya chodila na její představení a vždy jí po něm koupila krásnou květinu tulipánů, které měla Amelia nejraději, nebo spolu každý čtvrtek chodily na pizzu. Dívka byla ostražitá, ale tak nějak se v ní ozvala touha po tak chybějící mateřské lásce a začala kouzlu své matky podléhat. Žili si takto šťastně krásně tři roky a Tonya dokonce přivedla na svět malého chlapce, bratra Amelie Adama, který byl o dvanáct let mladší než jeho sestra. Svět se zdál zase hezký a pro Amelii bylo nejdůležitější, že její tatínek opět vypadá šťastně. Po tom, co následovalo, už nikdy ale nebude iluzi rodinného štěstí a lásky věřit. Tonye opět ruplo v hlavě. Měla všechno, byla šťastná, a vysadila prášky, které nikdo nevěděl, že bere. Začala opět šílet po drogách, ale dokázala to před svou rodinou ještě nějakou dobu skrýt. Ne však to, že na drogy docházely peníze, svému manželi je už nebylo tak lehké vzít a brzy si udělala dluhy. A jedna noc všechno změnila. Byla to noc, kdy Tonya kumpány jistého drogového dealera nechtěně zavedla až k nim domů. Šli za ní s jasným rozkazem pocuchat jí a vystrašit, aby si s penězmi pospíšila, ale nikoliv udělat to, v co se to nakonec zvrtlo. Amelia se vedle svého malého bratra vzbudila do tříštění skla a když vyběhla z jejich nevelkého pokoje, uviděla dva obrovské, cizí muže, a otce, který stál před schoulenou matkou s glockem v ruce a mířil na ně. Seběhlo se toho hodně. Slyšela výstřel, který jim - jak později zjistila - sebral kus střechy. Pamatuje si, jak automaticky spadla za gauč. Křik, jekot, další rána a dusání. Nějaké cinkání, klení ve španělštině a plesknutí. Dveře vypadající z pantů. Pistole se znovu neozvala, místo toho zazněla tlumená rána, vlhký zvuk a srdceryvný výkřik. Tady obvykle její vyprávění končí. Víc si prý nepamatuje, často říká. Ale následující události má stále před očima, jako by se staly před chvíli, má je tak živě v paměti, že jí z toho běhá mráz po zádech. Druhý den seděla Amelia zabalená v bundě v čekárně v nemocnici. Byla pobledlá a pod očima jí v bledém obličeji vynikaly tmavé kruhy. Měla mít ten den představení, Wildeho hru Šťastný princ. Měla být vlaštovkou loupící rubín a podléhající chladu u princových nohou. Ale místo toho seděla tady, v náručí bratra v kombinéze, kterého odmítala dát matce sedící dvě sedadla od ní. Z neutěšeně vypadajících dveří vyšel doktor, aby jim řekl, že si Christian poranil při pádu na hlavu páteř a míchu a ochrnul od pasu dolů. Ameliin svět se zhroutil. O pár minut později si matku odvedla policie a jak se za ní dívala, sevřela Amelia svého bratra o něco pevněji. A držela ho takhle celý život. Když matku zavřeli do léčebny a oni museli přívěs opravit, aby byl bezbariérový. Opustila divadlo, které si už nemohli dovolit platit, a ze školy chodila rovnou domů, kde se starala o bratříčka i otce na vozíčku. Dospěla rychle a matku skutečně nenáviděla. Dopisy, které z léčebny chodily, často ani nečetla, skladovala je a potom je hromadně pálila. Nechápala, proč ta ženská nemůže zavolat, když musí nutně otravovat. Tonyin pokrok v léčení se ze závislosti byla ta poslední věc na celém světě, která Amelii zajímala a matku úplně vyřadila ze svého života. Celý její život až do maturity nebyl ničím zajímavý. Stranila se společenského života, vychovávala bráchu a tátovi se pomáhala léčit. Pomáhala mu se s vozíkem sžít, zotavovat se po psychické stránce, byla jeho podporou, když se snad snažil trochu zahýbat alespoň prsty u nohou. Spadl vážně nešťastně a Amelie si vyčítala, že jejich obydlí tehdy stálo tak vysoko nad zemí. Navzdory tomu, že v osobním životě jí bylo opravdu na nic a musela před sebou samou a svou radostí upřednostnit štěstí svých nejbližších, ve škole byla pořád excelentní a maturitu udělala se skvělými výsledky. Bylo jejím obrovským snem studovat na Akademii umění ve stejnojmenném hlavním městě provincie Calgary, ale nedávala si žádnou naději. Zaprvé neměla peníze, aby si mohla dovolit se do Calgary přestěhovat a studovat tam a za druhé, přesto, že se její otec naučil žít s vozíkem perfektně, tu stejně chtěla být, u něj. A u bráchy, samozřejmě, který šel jen do první třídy. Tak se smířila s tím, že na svou zářnou budoucnost bude muset prozatím zapomenout a s divadlem se setká možná tak z hlediště. Nemohla tudíž uvěřit tomu, co se událo. Táta jí věnoval peníze. Velkou sumu peněz, co šetřil už od dob, co se narodila. Protože tušil, že by je mohla jeho dcera jednou potřebovat a tehdy nadešla ta správná chvíle. Brečela, objímala ho, ještě ten večer jela koupit maso a udělala svým chlapům nejlepší steaky, jaké se jí kdy povedly. A přesto, že se jí odcházelo těžce, po letech dala znovu přednost sobě. A odjela studovat literárně-dramatický obor do Calgary.

"I shift my pillow closer to the full moon"