top of page

Amaya Robin González

Status: Zahradní architekta
Kasta: Třetí

Provincie: Bonita

Věk: 23 let

Datum narození: 12.12.

Výška: 169 cm

Váha: 59 kg

Barva vlasů: Hnědá

Barva očí: Hnědá


Vzdělání: Vysoká škola 

Oblíbená barva: černá, rudá
 

Stav: Svobodná
Děti: Žádné

Rodina: Babička Mary (68 let), bratranec Simon (26 let), matka Layla (45 let)

Face Claim: Demet Özdemir

Zájmy

Vlastnosti

"When you lose everything you care about, you have nothing to fear."

0cf82a4ccd83fd5cff2275295d672c9a.jpg

Charakter

Minulost

Stač jeden jediný pohled, jeden jediný a hned víte, že tahle holka je spíš dítě ďábla. Pokud by vás snad napadlo, že by tohle stvoření mohlo mít v sobě nějakou špetku slušného chování, její první slova vás hned donutí obrátit. Samozřejmě, krásná bronzová pleť, vlnité hnědé vlasy, hezky dlouhé a jemné. Oči světlounce hnědé, skoro až čokoládové. Všechno tohle by mohlo vzbudit mylný dojem o její povaze. Amaya ale rozhodně nepatří mezi květinky, není křehká a už vůbec ne klidná nebo laskavá. Její otec pocházel ze Španělska, což se dost podepsalo na její povaze. Temperament a drzost se ukazovaly jako první. Ona svou drzou pusu nazývala pouze jako upřímnou, přece si nebude něco nechávat pro sebe, když tím může druhým pomoct. Nebo je taky urazit, to už byl ale jejich problém. Nedržela se proto zpátky, servítky si nenechávala pro sebe a nikdo se nevyhnul jejímu upřímnému názoru. Pravdou bylo, že to nebyla jen její chyba. Už do malička nevyrůstala v dobrém rodinném prostředí a neměla proto šanci pochytit dobré návyky. Po smrti jejího otce se najednou začala ztrácet, na všechno zůstala sama. Musela se sama vychovat, sama se poznat a sama se taky najít. Vytvořila kolem sebe tvrdou slupku, naučila se žít ze dne na den a užívat si život. Nebrala ohledy na ostatní, protože ani na ni nikdo nebral ohled. Její babička Mary se snažila svou vnučku převychovat, ukázat že život nemusí být jen boj o přežití. Pokoušela se dát Amaya všechno, to všechno ale bohužel přišlo moc pozdě, nešlo už její rozlámanou osobnost zachránit nebo alespoň trochu spravit. S jejím bratrancem velmi často chodívali na motorkářské závody, což v ní vzbudilo touhu vyzkoušet tyto adrenalinové sporty. Okamžitě si zamilovala ten pocit nejistoty a svobodu. Netušila, co se sten v další vteřině, nikdy v tom nebyl stereotyp a to milovala. Nenáviděla nějakou rutinu, každý den se proto snažila dělat jiný a zajímavý. Nezůstala ale jen u motorek, brzy našla lásku i ve skoku padákem nebo skákání do vody z útesu. Většina lidí si hned pomyslela, že je to blázen, nevychovaný porouchaný blázen. Rozumní lidé se od této divoké dívky drželi dál, jen pár odvážlivců se pokusila dostat blíž. Řítila se dobrovolně do každé blázniviny, všechno musela vyzkoušet a umět. Dopomohla k tomu hlavně její společenská osobnost, její upovídanost a energie. Jakmile se neobklopila nějakou společností, cítila se nesvá a nejistá. Nejraději vyhledávala zvířecí společníky, milovala všechny druhy zvířat, od pavouků až po koně. Nikdo by to do ní asi neřekl, objevovala se hlavně mezi lidmi, ale pokud by si sama mohla vybrat, spíš se bude slunit na louce se psem nebo ležet v posteli s nějakým plazem. Na druhou stranu jí ale tihle chlupáči nedokázali tak úplně vynahradit lidský kontakt. Přesně proto ji všichni vídali na všech možných zábavách, které vyspávala ještě tři dny potom. Dostala díky tomu přezdívku „Královna věčírků“, docela zaslouženě. Jestli si z toho něco dělala? Ne, dávno se naučila nehledět na názor ostatních lidí. Nezajímalo ji, zda někdo její chování schvaluje. Řídila se svými vlastními pravidly. Vybudovala si kolem sebe svůj svět, ve kterém mohla vlastně úplně všechno. Nějaká pokuta za rychlé řízení? Nezájem. Nic není nemožné. Musela si sama zastoupit chybějící autoritu, stala se pro sebe rodičem, učitelem i přítelem. Naučila se věřit jen sobě, nechtěla zbytečně dávat své srdce lidem, když ho stejně vždycky zlomí. Bolest v ní i přes všechnu přetvářku stále byla. Nedokázala odpustit lidem, kteří ji dostali na dno. Své vlastní city proto zahrabala do sebe, jejím nejlepším přítelem se stal rozum. Nikdo by to na ní nepoznal, což byl účel. Vytvořila si kolem sebe obraz, který chtěla, aby lidi viděli. Časem se naučila pracovat sama se sebou a vypilovala tohle umění k dokonalosti. Dokonce i ona sama uvěřila, že přesně tenhle život miluje. Nesnažila se něco měnit, utvrzovala se v tom, že to tak má být. Kdo je ale pravá Amaya? A ví vůbec ona sama, kdo se vlastně skrývá za vší tou maskou a falší?

Amaya se narodila do obrovské rodiny, která měla kořeny až ve Španělsku. Všichni členové se na den jejího narození sjeli, aby společně oslavili narození malé holčičky. Podle tradice měli muži jít zapít miminko a ženy se naopak doma starat o novopečenou maminku. Všechny maminky měly předat své zkušenosti a rady, ty ostatní zase donést nějaké dary. Každý se na tenhle den těšil a narození malé Amayi nebylo výjimkou. Sjelo se sem opravdu dost lidí, že ani ten malý baráček na ně nestačil. Od toho dne se na každé její narozeniny sjeli všichni členové rodiny, aby mohli společně oslavit další úspěšný rok za ní. Nikdo si tyhle oslavy neužíval než samotná oslavenkyně. Už do mala byla ráda ve středu pozornosti, často předváděla v obýváku nějaké taneční kreace nebo jen tak zpívala. Milovala, když se na ni upírali zraky všech okolo. Bohužel pro ni neměla žádný talent, díky kterému by tuhle svou touhu mohla uplatnit. Tatínek se jí to ale snažil vynahradit, jak jen mohl, aby nebyla zklamaná. Brával ji s sebou do zoo, kde pracoval na jedné vedoucí pozici. Díky tomuhle se dostala do kontaktu s různými druhy zvířat, zamilovala si to. Protože doma mít mazlíčka nemohla, vynahrazovala si to právě zde. Postupně ji začal brávat i do útulku, kde s ní venčil všechny možné psy. Amaya tyhle dny milovala, ráda trávila čas se svým tátou, vždycky čekala u okna a vyhlížela jeho auto. Postupem času to doma začalo být divoké, rodiče se čím dál častěji hádali, vždycky se to snažili skrýt, ale nedalo se říct, že by se jim to vždy povedlo. Tou dobou ale byla ještě malá, aby nějak víc vnímala, že něco asi není v pořádku a dál si žila svůj vysněný život. Bohužel ten netrval dlouho, ten den začal jako každý jiný. Malá holčička šla do školy, vrátila se pak domů a započala příprava na oslavu jejích osmých narozenin. Už do odpoledne se sem sjížděli všemožní příbuzní, přinášeli dary a pomáhali s přípravou. Vědělo se, že její otec dnes dorazí o trochu později, musel ještě něco zařídit a pak jel pro překvapení, na které se těšila už do rána. Ten den ji ráno totiž probudil, slíbil jí, že jí přiveze něco krásného. Amaya se už do rána těšila na ten jeho dárek, celou dobu jen někde lítala a pořád přemýšlela, co si pro ni asi otec překvapil. Jakmile všechno bylo připravené, čekalo se jen na posledního člena. Ten ale nepřicházel. Kdyby to bylo v normální den, nikdo by nad tím ani nevzdechl. Její otec často pracoval až do noci, protože toho měl někdy dost. Jenže dneska slavila jeho princezna narozeniny a ty on nikdy nezmeškal. Někdy si dokonce bral volno, jen aby s ní mohl celý den být. Tak proč nejel? To se honilo hlavou každému. Kde je? Matka se mu pokoušela dovolat, ale nikdo to nebral. Malá holčička začala pociťovat nervozitu všude kolem ní. Nechápala, proč jsou všichni tak napjatí, ale zeptat se najednou bála. Po pár hodinách se ozval telefon, ale bohužel nevolal ten, kdo měl. Všem se v ten moment zhroutil svět. Zjistilo se, že když její otec jel zpět domů, nějaký opilý řidič jel v jeho pruhu a on musel volant strhnout prudce ze silnice. Jeho auto to napálilo do stromu a během převozu zemřel. Oslava narozenin se najednou stala ve smutný okamžik, místo rozbalování dárků a šťastného smíchu všichni plakaly a naříkaly. Amaya se tohle dozvěděla až později, nikdo ji nechtěl rozrušovat, ale tajit to taky nemohli. Neodkázala pochopit, že její táta byl a najednou už není. Matka se domluvila, že si ji vezmou na pár dní k sobě její teta a strýc, aby mohla v klidu zařídit pohřeb a všechno okolo. Z pár dní se ale nakonec staly dva týdny, všichni se začali obávat, jestli se její máma nakonec nerozhodla Amayu nechat jinde. Matka se ale naštěstí ozvala, zněla divně, ale to nikdo neřešil. Všichni brali v potaz to, že ztratil manžela. Nikdo netušil, že se z té veselé ženy stala troska, která propadla alkoholu. Doufali, že jí její malá dcerka pomůže dostat se ze smutku. První rok byl vcelku hezký, i když spolu neměli tak krásný vztah, její máma se snažila nějak žít. Chodila do práce, kde trávila většinu času a tak malá holčička musela být doma sama. Naučila se chodit ke svým sousedům, ti ji vždy uvítali s otevřenou náručí. Jakmile přišly její narozeniny, nikdo to neslavil, tento den byl totiž i první rok bez táty a kdo by pak měl náladu slavit? Den proběhl jako obyčejně, jen bez příprav na oslavu, setkání s rodinou a dortu. Amaya to ale přežila, protože stejně to co si přála, by to dostat už nikdy nemohla. S její mámou se pomalu odcizovali, postupně se mezi nimi vytvořila zeď, kterou nešlo překročit. Maya se snažila, chtěla se k ní dostat blíž, ale nikdo jí to nedovolil. Každým rokem to bylo horší a horší, až to i tahle veselá dívka vzdala a přestala se snažit. Zaměřila se na sebe, našla si spoustu kamarádů, s kterými začali tropit neplechu. Vyváděli ve škole spoustu průserů, ale na ní to nikdo nikdy nesvedl. Vypadala tak nevině a ještě k tomu přišla o otce, jasná výhoda. Nevědomě začala tohoto faktu využívat. Nikdo se moc nedivil, že se z dívky stával takový rošťák, hlavně když její máma trávila radši čas v práci než s ní. Brzy se ale přesunula i do hospody. Alkohol začínal být její jediný přítel, Amaya se jí to snažila vymluvit, ale skončilo to pokaždé stejně. Čím víc pila, tím víc byla agresivní. Dokud se nenapila, dokázala ještě jakž takž komunikovat a starat se, ale když do sebe dostala alkohol, neznala přítele. Amaya tak schytala mnoho ran, které doprovázely nadávky. Nejednou ji vyčetla, že za to všechno může ona. Když už si myslela, že tohle peklo ji dostane, přišel za ní jednou jeden pán. Přinesl jí malého chlupatého pejska. Dostala k němu i dopis, tohle byl ten velký dárek, který měla dostat v den svých narozenin. Podle všeho si pro pejska zrovna jel, když naboural. K majiteli se to dostalo až později a trvalo mu, než našel správnou rodinu. Amaya pejska hned pojmenovala, malý Milo se stal jejím parťákem. Zdálo se, že to všechno bude už v pořádku, měla teď kámoše, poslední dárek od jejího tatínka. Ale ani tenhle chlupáč nedokázal chránit jeho majitele před zlou a nebezpečnou matkou. Tři roky po smrti otce přišla matka o práci, nedalo se tomu divit, pila jako dán a nechodila do práce. Amaya byla ještě moc malá, aby jí někde zaměstnali, takže se občas uchýlila i ke krádeži. Pokud chtěla něco jíst, musela si to sehnat sama. Její matka si ale nakonec našla práci, kde dostávala i dobře zaplaceno. Stala se z ní prostitutka. Své klienty si brala hlavně domů, malou Amayu schovávala všemožně, aby nikdo nepřišel, že má i dceru. Ta často s Milem utíkala k sousedům, kde měla dveře otevřené. Jednou jí ale jeden klient našel, zrovna seděla ve svém pokoji a dělala si úkoly, když tam ten chlap přišel. Od toho momentu se všechno zhroutilo. Nebýt pohotových sousedů, pravděpodobně by jí ten chlap opravdu něco udělal. Její matka ho nechala jen tak volně se pohybovat po domě, nechala ho, aby šel za její dcerou a nic neudělala, i když prosila. Policie situaci zachránila a odvedla malou dívku i s jejím psem. Amaya se dostala až ke své babičce Mary, která si jí hned vzala do péče. Už nějakou dobu se o to pokoušela, její matka se totiž úplně odřízla od všech členů rodiny, ale bohužel se jí nepodařilo získat vnučku k sobě. Od té doby Amaya žila v milující rodině, často chodila se svou babičkou na procházky, se svým bratrancem chodívali na motorkářské závody, kde se pak sama účastnila a stala místní šampionkou. Nic ale nedokázala zmírnit její pomalý pád, chodívala na večírky, pila a zkoušela všemožné látky. Dorazilo jí, když Mila jednou našla na podlaze, úplně studeného. Brzy se zjistilo, že trpěl nějakou nemocí. Ztratila tak poslední věc, která jí pojila s jejím tátou. Babička už nevěděla, jak vnučku zachránit. Její bratranec jí promlouval do duše, ale nic se nestalo. Amaya si dál žila svůj bohémský život, až zasáhla Mary a prostě vyplnila přihlášku do Selekce. Pokud se Maya bude chovat normálně, nebude tam muset jít, ale pokud ne.. Půjde bojovat o prince. Bohužel to vydržela jen týden, než zase začala. Podepsala si tak ortel a přihlášku musela poslat. Mary věřila, že když jí pošle pryč, nakonec ze sebe tohle dostane. Nic jiného jí ani nezbývalo, než věřit. Matka se to ale dozvěděla, snažila se se svou dcerou zkontaktovat. Nemluvili spolu skoro vůbec, Maya ji párkrát chodila kontrolovat, ale do doby, co jí našla na zemi ležet nehybně, už za ní nikdy nepřišla. Teď se ale ozvala a chtěla se omluvit. Maya nechtěla odcházet, dařilo se jí v její kariéře zahradní architekty, závodila a bavila se. Jenže sázka byla sázka a tak bude muset bojovat o prince, které ani nezná. Rozhodla se jim ale tu Selekci osladit, když už tam jde, tak se vším všudy. Věřila, že jí brzy sami pošlou zase domů, protože jí nezvládnou. Babička tak bude spokojená a ona si splní svůj trest.

bottom of page