Alex.jpg
frame4.png

Alex Finley Scott

Status: Strážce
Kasta: Druhá

Provincie: Angeles

Věk: 25 let

Datum narození: 21.3.

Výška: 189 cm

Váha: 80 kg

Barva vlasů: Blond

Barva očí: Modrá

Oblíbená barva: Pokaždé jiná
Vzdělání: Střední škola

Face Claim: Dennis Mojen

Stav: Nezadaný

Děti: Žádné


Rodina: Otec Harold, matka Margaret, mladší sestra Leslie


Zájmy: Vaření, posilování a trénink, trávení času s rodinou, poklidné čtení

Vlastnosti: Loajální, přemýšlivý, odtažitý, sem tam vtipný, čestný, gurmán, všímavý

Charakter

Příjemné, modré oči, které jste skoro neviděli, protože se tak často usmíval a smál. Chvíle, kdy ho trápil splín, byly minimální a bez zářivého úsměvu ho moc lidí nepotkalo, stejně jako bez přátel. Jeho lehce odstáté uši by přinesly úsměv na tvář i vám, ať už byste ho potkali kdekoliv. Tak by ho popsali jeho kamarádi ze školy nebo jeho přátelé z města, armádní buddies a dost možná i jeho rodina. Nyní už je ovšem něčím jiným. Ti co ho znají poslední rok vědí, že je tichý, neustále dře, velmi zřídka oplývá vtipem nebo nějakým vtipným komentářem a často vězí ve své hlavě, jako by se v ním sám ztrácel nebo hledal cestu ven. Jsou to dva světy, tvořící Alexovu minulost a přítomnost, které se snaží aspoň sám pro sebe co nejvíc oddělit. Stále má však určité vlastnosti, které mu zůstaly a které zřejmě jen tak nezmizí. Dají se vyčíst z jeho jména, nebo spíše z jeho významu. Obránce lidu, světlovlasý hrdina. Není to člověk, který by vás kdy nechal ve štychu, není to člověk, který by se nepostavil za slabší článek a není to člověk, který by si nestál za vlastním přesvědčením. Je loajální nejen k sobě, ale i k lidem jemu blízkým, hlavně k vlastní rodině. Táta je pro něj velkým vzorem, jak svým postojem k životu, tak svou disciplínou. Jeho máma ho naučila jiné životní lekce, jako jak si uvařit nebo povlíknout postel, čímž mu nesčetněkrát zachránila život i image. A jeho mladší sestra je důvodem, proč chtěl být v první obranné linii a pro kterou chce vybojovat spravedlivý svět. Loajálnějšího a disciplinovanějšího člověka nenajdete. Pro své známé i přátele je tím, za kterým půjdete jako první pro radu nebo pro místo k úkrytu. Od své mamky si za svůj krátký život poslechl spousty skvělých přirovnání, vysvětlující ať už život nebo chování cizích. Tedy nedivte se, pokud na vás takovou bombu vytáhne. Od dob svého rozhodnutí přidat se k armádě je k sobě velmi tvrdý, maká na sobě, aby byl tou nejlepší verzí sama sebe a aby nebyl slabým článkem, který by jeho tým brzdil. Ve své práci je velmi zapálený a pro maskáčový vzor stále žije, i když už obléká palácovou uniformu. Ta mu, stejně jako armádní uniforma a zelený vzor, dodává kýžený pocit, že je na správném místě a jeho ochranářský pud je pokaždé, když uniformu oblékne, utišen. Pokud nepracuje, věnuje se vlastnímu tréninku, posiluje nebo běhá. Neustále se drží ve střehu, aby nezlenivěl a snažil se myslet tři kroky napřed. Co o něm moc lidí neví, je že velmi rád vaří. Když jeho táta odjížděl za armádními povinnostmi, pomáhal mamce v kuchyni nebo s výchovou jeho mladší sestry. Nutno říct, že vaření ho v tom věku bavilo mnohem víc, i když je pro něj Leslie osobou velmi důležitou. Naučila ho spoustě svým trikům, které využíval v nutných chvílích a nejednou to použil jako ohromující zážitek pro své dámské společnosti. To byl ovšem jen příjemný bonus. Dělal to spíš sám pro sebe a pro uklidnění vlastní hlavy. Je tedy dost možné, že ho naleznete okupovat palácovou kuchyň, kde sem tam pomáhá, pokud nemá co na práci. Pokud ho nenajdete ani tam, je jen jedno místo, kde by mohl být. Na své posteli nebo v pohodlném křesle, kde čte cokoliv, co mu přijde pod ruku. Klasika, kuchařka, poezie, fantasy, meze se nekladou a vyhraněný pro jeden styl opravdu není. Je to pro něj jen další způsob, jak trénovat vlastní hlavu, držet ji ve stále činném módu a nemusí tak například vzpomínat na staré dobré časy.

Minulost

V nádherný březnový den vletěl uspěchaný Harry do nemocnice, stále ve vojenském mundúru a velkou brašnou na zádech, zpocený až na zadku, ale brečící štěstím. Narodil se mu syn. Jejich první dítě s Margaret. Človíček, kterého si tolik vysnili a v srdci cítil, že si to ten kluk naplánoval tak akorát, aby se narodil, až mu táta přijede z dalekého Hudsonu. Trochu si sice pospíšil, ale táta mu zvládl vtrhnout do pokoje dřív, než kdokoliv další z rodiny. Usmíval se na něj malý, blonďatý klučina, připravený obohatit jejich životy o radosti i strasti. Radostí by se jeho rodiče ani nemohli dopočítat, protože byl už od malička velmi hovorný, ulítaný a zvládl si hrát i s trsem trávy v ruce. Jeho táta byl kvůli své práci často pryč, ale na jejich vztahu to žádný vliv nemělo. Pokaždé se na něj těšil a když byl doma, trávili spolu co nejvíc času to šlo. Oba rodiče ho postupem času učili všemu, čemu mohli, stejně jako svým vlastním přesvědčením a zásadám, než se tohoto úkolu zhostila škola a on začal poznávat svět se svými vrstevníky. Z milého, možná i trochu stydlivého kluka se stal během prvního roku třídní vtipálek a nejoblíbenější spolužák. Nebylo dítě, které by proti němu něco mělo, které by se ho byť jen kvůli nějakému důvodu chtělo mstít nebo mu dělat ze života peklo. Byl i tím, kdo se svých spolužáků zastal před dětmi z vyšších tříd a i tím, kdo se za ně případně rval. Kdo by takového kamaráda mít nechtěl, že? Celá třída byla díky němu naprosto semknutá. Ve třinácti, kdy začal požadovat po rodičích pejska nebo nějaké zvířátko, mu jedno takové nadělili. Jen ne takové, jaké si přál. Narodila se mu totiž mladší sestřička, stejně zlatovlasé sluníčko, jakým byl kdysi on. Ještě teď si jistě pamatuje, jak jí viděl poprvé, zabalenou v nějakém bílém ubrusu s podivnou růžovou čepičkou na hlavě a tehdy věděl, že udělá cokoliv, aby byla jeho ségra tou nejšťastnější na světě a aby se jí v životě nikdy nic nestalo. Vyrůstali vedle sebe, Leslie trochu rychleji, protože byla přeci jen ještě na počátku svého života, ale byli neustále spolu. S druhým dítětem se stala i jedna obrovská věc, která byla pro Alexe hodně přelomová. Jeho táta byl najednou více potřeba poblíž hranic s Panamou. Něco se dělo, věděla to celá rodina a Alex to poznal na máminých ustaraných očích. Podle tátových slov měl odjíždět na delší dobu a zpátky se vracet na kratší. Království ho potřebovalo a on chtěl pro svou rodinu zajistit co největší bezpečí. S otcovskou figurou na míle daleko se Alex stal tím, kdo chtěl o svou rodinu pečovat doma. A tak, i přes otcův plat chodící na rodinný účet, chodil na brigády. Nelíbilo se mu jen nečinně přihlížet. Nebavilo ho to. A pokud makal jeho táta, jeho největší vzor, bude makat i on. Začal posilovat, skrz pubertu hodně vyrostl a pod tričkem se mu na konci střední pěkně rýsovaly svaly. Stále byl třídním vtipálkem, kamarádem všem lidem, kteří o to stáli, i těm, kteří o to nestáli, ale více pracoval sám na sobě. Byl pomocníkem své mamce a částečným učitelem své malé sestře, která už lítala po domě s copánky vlající za ní, květinami z maminčiny zahrady v ruce a naprosto zářivým úsměvem na tváři. Tehdy věděl, že rozhodnutí, které učinil pár let předtím, bylo správné. Cítil se dobře, když byl doma užitečný, ale chtěl víc. Pro ni, chtěl víc. Spravedlivý, mírumilovný svět, kde by mohla dál sbírat květiny a krást mamce šátky z její šatní skříně. A tak v osmnácti nastoupil dobrovolně na vojnu. Chtěl být vojákem, chtěl být mezi těmi, kteří bránili jejich zem, chtěl stát vedle táty a bojovat za mámu i za Leslie, pokud by na to přišlo. Vojnou i potřebným výcvikem si prošel, ani se nenadál a maskáče se staly každodenní součástí jeho života. Táta na něj byl samozřejmě pyšný, což se od něj dozvídal pouze pomocí dopisů, ale to mu bylo jedno. A tak to šlo až do třiadvaceti let, kdy se mu život, a možná i malinko priority, pozměnili. Do života mu vstoupila láska. Ne, že by předtím lásku nepoznal. Poznal. Dokonce několik. Ale tahle byla jiná. Byla vřelá, dospělejší, nebyla jen o povrchních dojmech, ale i o tom, co měli oba v sobě. Co skrývali před světem, ale před sebou ne. Byli spolu rok, plánovali bydlení, měli být tím, co viděl u svých rodičů. Dokud nezmizela. Po jeho milé jako by se slehla zem a jediné, co mu zbylo, byly dvě věty v jeho telefonu a vzpomínky. Nikdy si neprošel ničím tak srdcervoucím a zároveň mu to hlava nebrala. Byli šťastní, neměla důvod zmizet. Hledal ji, ale nikdy ji nenašel. Prošel si vlastním peklem, život se mu úplně zastavil, chvíli si i myslel, že je jen blázen a jeho milá nikdy neexistovala. Klesl na své vlastní dno, než ho z něj rostoucí Leslie vykopala. Věděl, že to tak dál nejde. Ať se s ní stalo cokoliv, ať šla kamkoliv, podle oficiálních dokumentů byla mrtvá. Co mohl dělat víc, než dál žít? Vrátil se tedy zpátky do služby a rozhodl se změnit pole působnosti. Odjet dál z místa, které mu tak strašně připomínalo ji. Odjet dál z místa, které ho akorát ničilo. Nastoupil znovu do výcviku, ale na palácového stráže. Změnil se. Už nebyl zářivou osobností, ale tichým pozorovatelem. Uzavřel se světu, jako se svět uzavřel jemu, když ji nechal zmizet. Makal víc a tvrději, než doteď, podával výkony, kterých doteď nedosáhl a každou volnou chvilku věnoval vlastnímu tréninku. Stal se z něj někdo, koho by sám nepoznal, ale žil. Svůj život jen přizpůsobil okolnostem a svůj výcvik dokončil chvíli před oznamující se Selekcí. Byl připravený na svůj nový úděl, který sice nesloužil k ochraně jeho rodiny, ale o tu věděl, že je postaráno. Tohle má být ochrana pro něj samotného a možná nový začátek. Aspoň v to tedy doufá.

"My feet don't dance like they did with you."